www.jedinak.cz

Kandidáti slávy

Sláva je jednou z nejošidnějších a nejrelativnějších veličin. A být slavným ve výtvarném umění? Zdá se, že toto spojení je vlastně protimluv. Ačkoliv několika jedincům se to v této zemi podařilo a došli obecné proslulosti, jde spíše o výjimky potvrzující pravidlo. Jednou z mála možností - v podstatě jedinou -, jak na sebe může mladý český umělec více upozornit, aniž by musel vyvolat skandál, je pokusit se uspět v CENĚ JINDŘICHA CHALUPECKÉHO. Její sedmnáctý ročník spěje ke svému vyvrcholení. Kdo vyhraje, dotkne se slávy, ale až později se ukáže, jestli šlo jenom o šťastnou souhru okolností, nebo o volbu, jež předznamenala opravdový význam oceněného autora či autorky. Chalupeckého cena - pojmenovaná po jednom z nejvlivnějších uměleckých kritiků dvacátého století - se totiž uděluje umělcům, jejichž věk nepřesáhl pětatřicet let. Kdo je starší, nemá šanci. Jiná podobná cena pro české výtvarníky není, což je samozřejmě škoda, ale na druhou stranu se díky tomu pozornost soustředí jenom na ni. Nehrozí „cenová devalvace“.

POROTA VYBÍRALA
O jejím udělení rozhoduje porota, která letos působí ve složení: Milena Kalinovská (americká historička umění, předsedkyně poroty), Milena Dopitová (česká umělkyně), Christoph Grunenberg (ředitel Tate Gallery Liverpool, Velká Británie), František Kowolowski (kurátor Domu umění města Brna), Jana Oravcová (slovenská Nadacia - centrum súčasného umenia), Roberto Pinto (italský nezávislý kurátor a kritik), Radek Váňa (ředitel výstavního prostoru De Veemvloer v Amsterdamu). Porota je mezinárodní, takže jsou do jisté míry vyloučeny případné tlaky, či dokonce protekce, k nimž by mohlo dojít v ryze domácím složením, kde se všichni navzájem dobře znají. Ostatně pohled na to, co je zajímavé pro zahraniční teoretiky, je vždycky obohacující. Porotci vybírali z dvaačtyřiceti výtvarníků a skupin, přičemž mezi vyrovnanými kandidáty dávali přednost novým jménům a dosud méně známým umělcům. Porota nakonec dospěla k šesti finalistům: Barbora Klímová, Jan Jakub Kotík, Dominik Lang, skupina Rafani, Dušan Skala, Tomáš Svoboda.

BRNĚNSKÉ FINÁLE
Tito umělci - vesměs konceptuálně zaměření - budou mít možnost prezentovat svou tvorbou na výstavě Finále 2006 v Domě umění města Brna od 24. října do 26. listopadu, jež se stane jedním z nejdůležitějších kritérií, podle něhož porota rozhodne o novém laureátu. Slavnostní vyhlášení vítěze proběhne 16. listopadu. Co mu to přinese kromě toho, že se zařadí mezi osobnosti jako Vladimír Kokolia, František Skála, Martin Mainer, Petr Nikl či Kateřina Vincourová? Laureát získá šestitýdenní pobyt v New Yorku (ISCP) od Trust for Mutual Understanding a Foundation for a Civil Society, Společnost Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s ministerstvem kultury ČR mu poskytne finanční obnos (sto tisíc korun) na realizaci projektu nebo vydání katalogu. A od generálního partnera, kterým je od letošního roku Reflex, získá navíc šek v hodnotě padesát tisíc korun na podporu svého dalšího tvůrčího rozvoje. Než k tomu všemu dojde, představujeme jednotlivé finalisty jednak ukázkami z jejich tvorby, jednak prostřednictvím hodnocení porotců a ankety, jejímž cílem bylo získat jejich názory na cenu samotnou, ale také na to, jak vnímají umělce či umění. Jejich odpovědi na sedm otázek ledasco napovídají.

BARBORA KLÍMOVÁ
(narozena 1977) studovala v letech 1998 až 2004 na brněnské fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického. V roce 2001 navštěvovala Winchester School of Art (University of Southampton), 2002 Hungarian University of Craft and Design (Budapešť), 2003 Koninklijke Akademie van Beeldende Kunsten (Haag), 2005 HISK Hoger Instituut voor Schone Kunsten -Vlaanderen. Samostatně vystavuje od roku 1999. Vyjádření poroty: Barbora Klímová vytváří objekty a situace, pomocí kterých přibližuje působení prostorových vztahů. Divák jejích subtilních děl s nimi vstupuje do interakcí na první pohled náhodných, které jsou však o to nečekanější a účinnější. 1. Jaký má podle vás Cena Jindřicha Chalupeckého význam a v čem spočívá její největší přínos pro mladé umělce? Na CJCH se soustředí na poměry současného výtvarného umění v Čechách docela dost pozornosti. Nevím přesně, proč tomu tak je. Možná proto, že je to v Čechách jediná soutěž tohoto druhu a soutěžení je atraktivní. Vidím v tom ale háček, veřejnost se seznamuje se zjednodušujícím obrazem současné výtvarné scény. Asi by neuškodilo, kdyby soutěží nebo obecně informovanosti bylo víc a sledovaly se i periferní oblasti. Každopádně ta publicita je i pozitivní. Za důležité považuji to, že Společnost CJCH finančně podpoří výstavní projekty finalistů. To u nás není zcela běžné (většinou musíte žádat o podporu od jiných institucí nebo financovat projekty z vlastních zdrojů). No a pak ti „vyvolení“ dostanou odměnu. 2. Dosud ji získalo sedmnáct umělců: který vás svým dílem nejvíce oslovuje? A proč? Nemůžu říct nejvíc, ale například mě vždycky zajímala práce a osobnost Vladimíra Kokolii. Teď se mi vybavila jeho píseň „I adore nothing“, (myslím, že s kapelou E). To mě kdysi hodně oslovilo. Pak jeho systematický „výzkum“ prázdna (asi to zjednodušuju) a praktikování tai-či v poslední době. Mám ráda a motivuje mě práce Tomáše Vaňka, Kateřiny Šedé. Oba jsou příjemně civilní. Nebo fotky Markéty Othové, ta se podle mě umí dokonale pohybovat na hraně reality, času, příběhu a zároveň čisté geometrie. 3. Je nějaký umělec, který by si ji podle vás zasloužil, ale nikdy se na něj nedostalo? Je jich spousta. Taky je hodně umělců, již pracují zcela stranou většinové pozornosti. Anebo umělci starší generace, ti, mám pocit, jsou u nás z velké části nedoceněni. 4. Koho z letošních finalistů - kromě sebe - nejvíce favorizujete? Nemám favorita. Neznám moc práce ostatních finalistů. Ale viděla jsem výstavu Dominika Langa v Galerii mladých v Brně a ta byla moc dobrá. 5. Máte nějaké krédo, kterým se ve své tvorbě řídíte? Nemám. 6. Co pro vás znamená umění? Beru ho jako samozřejmost. 7. Do jaké míry je pro vás důležitá reakce veřejnosti na vaše dílo? Je důležitá nesmírně ... Reakce je pro mě ale i netečnost, ta se v mnohých případech stala součástí mé práce ... Vlastně se nesnažím, aby má práce byla středem pozornosti, jde mi spíš o to, aktivovat něco/někoho v mém okolí.

TOMÁŠ SVOBODA
(narozen 1974) studoval v letech 1997 až 2003 na Akademii výtvarných umění v Praze, v roce 1999 na Staadtliche Akademie der bildenden Kunst v Karlsruhe. Samostatně vystavuje od roku 1997. Vyjádření poroty: Nenápadné intervence Tomáše Svobody do okolního světa hledají a současně zpochybňují pravidla všedního života, která považujeme za samozřejmá a neměnná. Ve svých performancích či objektech projevuje smysl pro humor i vyčerpávající systematičnost. Umělec na první čtyři otázky (1. Jaký má podle vás Cena Jindřicha Chalupeckého význam a v čem spočívá její největší přínos pro mladé umělce? 2. Dosud ji získalo sedmnáct umělců: který vás svým dílem nejvíce oslovuje? A proč? 3. Je nějaký umělec, který by si ji podle vás zasloužil, ale nikdy se na něj nedostalo? 4. Koho z letošních finalistů - kromě sebe - nejvíce favorizujete?) odpověděl v jednom bloku. Je velmi složité na tak málo exaktní oblast, jakou je vizuální umění, aplikovat jakýkoli soutěžní model. Ve svém širokém záběru, jaký umění v současné době má, jedno NEJ umění prostě neexistuje. Existuje však určitá, v čase fungující vrstva kvality. V ní se pohybuje mnoho umělců, z nichž někteří (ti čeští) CJCH získali, mnozí ne. V jedné generaci je totiž nepochybně více dobrých umělců než jeden do roka. V tomto světle je udílení ceny jakousi přitažlivě napínavou hrou, jež několik měsíců vzrušuje část místní umělecké scény. Přínosem pro umělce je možnost představit svou práci (která instituce dnes vystavuje mladé současné umění?), upozornit na sebe, získat kontakty doma i v zahraničí. Obecně pak největší význam CJCH vidím v alespoň krátkodobém mediálním zviditelnění současného umění v rozumném kontextu. 5. Máte nějaké krédo, kterým se ve své tvorbě řídíte? Této otázce nerozumím. 6. Co pro vás znamená umění? Umění je pro mne určitou „autonomní zónou“, možností přemýšlení neobvyklým způsobem, nonverbálním nástrojem popisu okolí, osobní mentální výzvou a hledáním „jiné hloubky ostrosti“ pohledu na svět. 7. Do jaké míry je pro vás důležitá reakce veřejnosti na vaše dílo? Reakce veřejnosti je důležitá, pokud je smyslem konkrétní práce aktivně komunikovat s divákem, vyžadujeli dílo jeho interakci. I tak se ale jedná spíše o promýšlení komunikační strategie, nikoli o pouhé zabývání reakcí. Jinak až na určitý okruh odborné veřejnosti a některých aktivních umělců pro mne reakce veřejnosti nijak zvlášť důležitá není.

DUŠAN SKALA
(narozen 1979) navštěvoval v letech 1999 až 2003 fakultu užitého umění a designu v Ústí nad Labem (ateliér Fotografie, bakalářské studium), v období 2003 až 2006 absolvoval magisterské studium v ateliéru Digitální média. V letech 2002 až 2003 absolvoval stáž na Akademii výtvarných umění (ateliér Nová média 2). Vyjádření poroty: Videa Dušana Skaly využívají nalezených anonymních záběrů, ze kterých umělec sestavuje útržky emocionálně působivých příběhů. Originálním způsobem pracuje s hudbou, která vedle obrazu vyvolává pocity touhy a nostalgie. 1. Jaký má podle vás Cena Jindřicha Chalupeckého význam a v čem spočívá její největší přínos pro mladé umělce? Skutečný přínos této ceny asi nedokáži plně posoudit, to bych ponechal na laureátech minulých ročníků, ale myslím, že zde funguje podobný systém jako u prestižních cen v jiných oblastech. Řekněme, že se jedná o velice příjemný impuls, jenž mladému umělci může rozšířit obzory. O jeho práci se dozví a zajímá více lidí. 2. Dosud ji získalo sedmnáct umělců: který vás svým dílem nejvíce oslovuje? A proč? Nemohu odpovědět úplně jednoznačně, protože v mých žebříčcích popularity neexistují první a možná ani druhá místa. Můj názor není nijak vyhraněný, mám rád různorodost a ta se odráží i v pohledu na umění. Jasného kandidáta nemám. Mezi dosud oceněnými mě asi nejvíce zajímají práce Jiřího Černického, Františka Skály, Markéty Othové, Tomáše Vaňka, Jána Mančušky anebo Michala Pěchoučka, který je povahově asi nejblíže tomu, co dělám já ... 3. Je nějaký umělec, který by si ji podle vás zasloužil, ale nikdy se na něj nedostalo? Takových umělců je zcela jistě celá řada, ale upřímně mě nenapadá nikdo, komu bych dal přednost. 4. Koho z letošních finalistů - kromě sebe - nejvíce favorizujete? Nevím, z letošních finalistů nikoho nefavorizuji, tím méně sebe. Nominovaní představují celkem pestrou škálu přístupů a šance vypadají poměrně vyrovnaně. I když ... Rafani jsou ve finále již podruhé a jejich aktivity v rámci současného umění by mohly být oceněny ... 5. Máte nějaké krédo, kterým se ve své tvorbě řídíte? Ve své tvorbě jsem zatím na žádné krédo nenarazil, ale pokud by se tak někdy stalo, rád bych, aby zahrnovalo pojmy jako jednoduchost a přirozenost ... 6. Co pro vás znamená umění? Umění je pro mne nejasně ohraničený, velice široký a rozmanitý prostor, ve kterém lze nalézt věci, jež v rámci běžného života postrádají smysl. Je to v podstatě jediná oblast lidského konání, která reflektuje a popisuje náš svět „nevědeckým“ způsobem. Může být zároveň tím nejabstraktnějším, ale i nejpopisnějším komunikačním prostředkem. 7. Do jaké míry je pro vás důležitá reakce veřejnosti na vaše dílo? To se nedá vyjádřit paušálně a otázkou zůstává i to, co si lze představit pod slovem veřejnost. Zpětná vazba je určitě důležitá, člověk si může ověřit, jestli ty věci fungujou tak, jak si představoval. Na druhou stranu se s odezvou na svou práci tak často nesetkávám. Pokud se mi něco podaří a s výsledným výstupem projektu jsem spokojen, reakce „publika“ pro mne není důležitá. Projekty, na kterých pracuji, se z hlediska komunikace s divákem liší případ od případu a většinou se mi daří i celkem dobře odhadnout, jak na dílo bude reagovat ta či ona divácká skupina.

DOMINIK LANG
(narozen 1980) studoval na pražské AVU (2002) a na VŠUP (2004 až 2005). V roce 2005 absolvoval International Summer Academy od Fine Arts v Salcburku. Má za sebou okolo desítky samostatných výstav. Vyjádření poroty: Dominik Lang porotu zaujal téměř neviditelnými zásahy do architektury výstavních síní, pomocí kterých si pohrává s jejich významy i funkčností. Vedle institucionální kritiky se vyznačují i smyslem pro hravost a ironii. 1. Jaký má podle vás Cena Jindřicha Chalupeckého význam a v čem spočívá její největší přínos pro mladé umělce? CJCH má v českém kontextu výlučné postavení - už i tím, že tu jednoduše jiná obdobná cena není. I přes svou poměrně dlouhou existenci má ale stále svým dosahem spíš lokální význam, na rozdíl třeba od mezinárodních cen. 2. Dosud ji získalo sedmnáct umělců: který vás svým dílem nejvíce oslovuje? A proč? Jiří Příhoda. Ve své době byl asi výjimečný, navíc v médiu, jež je mi blízké. V této době mě naopak provokuje fakt, že mnoho nevystavuje. 3. Je nějaký umělec, který by si ji podle vás zasloužil, ale nikdy se na něj nedostalo? Například Krištof Kintera. 4. Koho z letošních finalistů - kromě sebe - nejvíce favorizujete? Rafany. 5. Máte nějaké krédo, kterým se ve své tvorbě řídíte? Nemám. 6. Co pro vás znamená umění? Umění vnímám jako možnost komentáře. Mám rád funkční a trefné komentáře nebo postřehy. Často také používám v souvislosti s touto otázkou přirovnání umění k výzkumu. Hlavní sférou, jíž se zabývám, je prostor mezi uměním a takzvaným neuměním, hledání jejich společných rysů a cizopasného intervenování do každého z nich (to by v podstatě mohlo splňovat parametry kréda ...). 7. Do jaké míry je pro vás důležitá reakce veřejnosti na vaše dílo? Do velké, často zásadní míry. Mnohdy v mých pracích reakce a dílo přímo souvisí. Nemálo pracuji prioritně s vnímáním nebo s reakci něčeho či na nějakou situaci.

JAN JAKUB KOTÍK
(narozen 1972 v USA) navštěvoval v letech 1990 až 1995 the Cooper Union for Advancement of Science and Art v New Yorku a v období 1992 až 1993 studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Samostatně vystavuje od roku 2000. Vyjádření poroty: Precizní a komplexně dotažené projekty Jana Jakuba Kotíka často promlouvají politicky angažovaným hlasem. Ve svých objektech Kotík používá a kombinuje nečekané materiály, inspiruje se i světem sdělovacích médií a jeho mechanismů. 1. Jaký má podle vás Cena Jindřicha Chalupeckého význam a v čem spočívá její největší přínos pro mladé umělce? Cena Jindřicha Chalupeckého je nejvýznamnější cenou pro umělce naší generace. Tečka. Je to veliká čest, být nominován, a dává mi to možnost prezentovat svou práci daleko většímu publiku, než jsem dosud v České republice mohl. I když si také myslím, že ceny za kulturu jsou vždycky trochu podezřelé, protože každý umělec pracuje z jedinečné perspektivy a záměry každého z finalistů jsou odlišné. Není to jako hokejový zápas s jedním vítězem a jedním poraženým, při němž můžete na konci spočítat góly. To nejlepší, čeho tato cena dosahuje, je -relativně řečeno - to, že současné umění dostává na titulní stránky novin. Hlavní problém s uměleckou scénou v České republice je nedostatečná viditelnost současných umělců ve společnosti. Toho dne, kdy Blesk pošle svého fotografa na vernisáž v galerii Display, si všichni z umělecké scény budou moci oddechnout. 2. Dosud ji získalo sedmnáct umělců: který vás svým dílem nejvíce oslovuje? A proč? Myslím, že díla Michaela Pěchoučka z roku 2003 byla opravdu silná. Vytvořil něco jedinečného a jakožto umělec projevil svou hloubku. Z jeho videa měli všichni nepříjemný pocit a tohle dílo ho ukázalo jako umělce, jenž nedělá kompromisy. 3. Je nějaký umělec, který by si ji podle vás zasloužil, ale nikdy se na něj nedostalo? Fotografie Jana Kadlece, na nichž jsou předměty každodenního života redukované do podoby dětských hraček pouze svým bizarním seskupením a kompozicí, jsou jedny z nejlepších prací, jaké jsem v posledních takových deseti letech viděl. Jsou opravdu fantastické. Ten koncept se neprojeví na první pohled, ale odkrývá se postupně, jak v divákovi roste pocit, že tohle už někde dříve viděl. Další věc, která na mě v poslední době udělala dojem, bylo video Zbyňka Baladrana 1985, jež vystavil na Bienále mladých umělců minulý rok. 4. Koho z letošních finalistů - kromě sebe - nejvíce favorizujete? To je hrozná otázka. Dominik Lang mi na měsíc půjčil auto, takže teď je můj favorit on. 5. Máte nějaké krédo, kterým se ve své tvorbě řídíte? „Party for your Right to Fight!“ Asi si myslíte, že to je nějaká cynická odpověď, ale dost jsem o tom přemýšlel. Je to název písně od Public Enemy, který přeskupuje slova názvu písničky od Beastie Boys „Fight for your Right to Party“. Public Enemy to má správně: možnost za něco bojovat stojí za to, abychom to slavili. Cílem je boj, a ne mejdan - ale mejdan je to příjemné něco navíc. 6. Co pro vás znamená umění? Spoustu tvrdé práce. 7. Do jaké míry je pro vás důležitá reakce veřejnosti na vaše dílo? Reakce je důležitá, ale to myslím platí pro všechny umělce, nejenom pro mě. Umělec má zřídkakdy kompletní představu o tom, co v určitém okamžiku tvoří. Umělecké dílo se vyvíjí a „reaguje“ na svůj kontext a situaci a může se v průběhu času dramaticky proměnit. Takže vnímání díla očima někoho jiného se stává velmi důležité, aby člověk viděl, co vlastně vytvořil. Navíc sledováním reakce publika a kritiky se umělec nestává nutně otrokem jejich názorů. Je to jasně vidět, pokud má nějaký kritik určitý předsudek a umělec si musí být vědom, které kritiky jsou platné a které irelevantní. Příznivá kritika nebo chvála vám může zvednout sebevědomí, ale jako umělec se dostáváte dopředu tím, že berete vážně ty „dobré“ nepříznivé kritiky.

RAFANI.
Skupina založená v roce 2000, jejímiž členy v současnosti jsou: Jiří Franta (1976), Petr Motejzík (1974), Luděk Rathouský (1975), Marek Matějka (1974) a Marek Meduna (1973). Rafani jsou ve finálovém kole podruhé, poprvé v roce 2004. Vystavují od roku 2000. Vyjádření poroty: Umělecká skupina Rafani se často vyjadřuje k mezinárodním politickým problémům, současně podporuje ostatní umělce a pomáhá aktivizovat lokální uměleckou komunitu. Díla na hranici společenské etikety nezřídka provokují, vyjadřují však především ochotu umělců převzít odpovědnost za svět kolem sebe. Rafani v současné době v rámci své strategie nekomunikují písemně. Proto nejsou jejich díla doplněna žádnými upřesňujícími popisky. Na otázky, které jim byly poslány, sice odpověděli, ale výsledek pečlivě zaškrtali. Vypadá takto
Reflex 36/2006