Když mi před deseti lety propukla roztroušená skleróza a půl života od té doby trávím v nemocnici, tak si říkám, že když už v takovém traumatu sám žiji, tak jej přece nebudu ještě přenášet na diváky. Ve špitále se vždycky nejvíce těším na to, jak budeme zase zkoušet. Největší strach jsem měl z toho, že by to už nešlo. Viděl jsem v nemocnici, že podobně nemocní lidé často zůstávají sami, v lepším případě pracují doma u počítače. To bych já neuměl. Proto když jsem se prvně vrátil, vybral jsem záměrně Viana a Camiho, abychom byli oproštěni od jakýchkoliv sociálně politických témat. Říkal jsem, pojďme, uděláme tentokrát čistou čurinu. Budeme se radovat. A chtěl jsem to hlavně kvůli sobě.

Hodně živé a také hodně nemocné. Dva měsíce v roce jsem proležel v posteli a ty jsem celé pročetl. Také jsem poslouchal desky, které miloval můj táta: Wericha -- Voskovce, Suchýho -- Šlitra. Když mi bylo sedm, osm let, bavil jsem společnost tím, že jsem přeříkával celé předscény nazpaměť.

Vždycky jsem strašně rád domýšlel různé příhody, ale moc nerozumím například literatuře fantasy. Moje fantazie končí u pana Tau, tam ještě vím, jak to je spojené s reálným světem. Inspiroval mě spíše Werich a Suchý s jejich slovní fantazií, kam až se dá dotáhnout vtip. Na gymplu jsem potom díky spolužákovi Badalcovi začal číst i psát básničky. Hravou poezii píšu dodnes, ale vždycky, když se mi nějaká básnička povede, tak zjistím, že už ji znám od Morgensterna!

Způsob, jakým se pracuje ve skupině, kdy jeden přijde s nápadem, druhý ho nabalí dalším a třetí jej vykopne docela jinam, takže vznikne situace, která toho prvního původně vůbec nenapadla. Proto se cítím až provinile, když se mě někdo ptá, jak jsem na to a to v tom a tom představení přišel. Ne já, na to se prostě takto přišlo. Při představení pak sedím v zadní řadě, aby si někdo nemyslel, že se já pitomec směju na vlastním představení. Ale já se směju radostí, kam až se různá témata rozvinula.

Když jsem končil DAMU, tak jsem si řekl, že musím projít všechno. Šel jsem hostovat do oblastního divadla v Šumperku, pracoval s amatérskými skupinami, dělal i klasické činoherní divadlo, ale HaDivadlo mě nejvíce přitahovalo tím, že v době "životních jistot" se nebálo zveřejňovat svou i naší nejistotu. Hradecký DRAK pro mě znamenal zásadní změnu. Až tam jsem pochopil, že tu samou fantazii jako slovem je možné vyjadřovat i obrazem. Navíc jsem tam zažil ještě starou partu, která uměla fantasticky vymýšlet. Inscenace Zpívej, klaune vznikla z devatenácti vět, které jsme za dvacet zkoušek rozvinuli v celé představení. Tehdy jsem dostal odvahu i psát -- pro herce, kteří chtějí spolupracovat a domýšlet.

Protože jsem cítil, že na repertoárové loutkové divadlo přece jen nestačím, přijal jsem nabídku z Labyrintu dělat Mrožka, kterého miluji od osmnácti. V Labyrintu jsem byl půl roku, pak jsem onemocněl a dva roky koukal do zdi. Drželo mě, že jsem učil na DAMU, musel jsem se ale vyrovnávat s omezením své choroby. Z Delty, kde jsem pracoval ve Volném spojení režisérů, jsem se znal s Evou Měřičkovou, která otvírala Dejvické divadlo. Doporučil jsem jí končící herecký ročník a nakonec odešel do Dejvického s nimi, což dodnes považuji za největší štěstí svého života.

Když se při zkoušení bavíme my, věřím, že se budou bavit i diváci. A když to je blbé, spoléhám na to, že mi to herci řeknou. Jakmile si Honza Vondráček začne kousat ret, Pavel Tesař zhluboka dýchat a Vlasta Zavřel trucovat, začnu o svém skvělém nápadu znovu přemýšlet.

Jestli se připravuje představení pro děti anebo pro dospělé, já v té práci nevidím žádný rozdíl. Pouze se jako téma vezme zkušenost, kterou jsou děti schopny vnímat, ale pak se s ní pracuje stejně jako se zkušeností dospělých. Navíc Aškenázy je génius dialogů, balancujících na hranici dětského a dospělého světa. Když jsem tu jeho povídku v létě na chalupě dramatizoval, tak jsem ji pak večer předčítal svým klukům a všichni jsme se řezali smíchy na stejných místech. Mně i devítiletému klukovi připadaly vtipné stejné věci.

Ležíte v nemocnici, máte ty samé příznaky jako ostatní, takže brzy tušíte, oč jde, i když se kolem toho dost dlouho opatrně chodí. Čím dříve se to dozvíte, tím je to lepší. Za prvé se s tím musíte vyrovnat a za druhé se s tou svou nemocí, která může mít tisíce podob, musíte naučit žít. Vlastně se mi strašně ulevilo, když se to potvrdilo.

Tím, jak jsou napadeny nervové buňky v mozku, tak to často začíná depresemi a obrovskou únavou. I když vám jakoby nic není. Blízcí kamarádi mi říkali, hele, ta hypochondrie se dá léčit, nestyď se. Definitivní diagnózu mám až z roku devadesát tři, kdy mě to sklátilo v Americe, kam jsem odjel režírovat. Vrátil jsem se, měl pětapadesát kilo a jedno oko otočené bělmem. Žena plakala, když mě viděla, ale já pak strávil šest neděl ve špitále a to bylo nejkrásnější období mého tehdejšího života. Ležíš, sestřičky na tebe mluví česky, sluníčko svítí, posloucháš rádio. Dodnes vidím ten pokoj do všech podrobností, pamatuji si všechny chlapy, s kterými jsem si tam povídal.

Trefil jsem se. Protože jsem viděl všechno dvakrát a musel přitom jezdit dvacet mílí do práce, tak jsem si vždycky jedno oko přelepil izolepou, a jel jsem. Nejhorších bylo posledních osm dní, kdy jsem musel doma čekat na své letadlo. Na letiště mě odvedli herci. Přestupoval jsem na Kennedyho letišti, kde si jako dnes pamatuji tu obrovskou halu a všechny cedule, které jsem viděl nadvakrát. Když jsem konečně našel svůj východ, seděl jsem pak šest hodin přímo proti němu. Teprve pak letadlo a nakonec ráj v nemocnici v Krči, chlapi veselí, sestřičky mluvící česky ...

Myslím, že katolíci udělali jednu velkou chybu, když oddělili ďábla a Boha, jako že dobro je nahoře a zlo dole. Ve skutečnosti jde o jednu bytost, která je ve vás. Celé to spektrum dobra a zla. A druzí lidé mi pomáhají vyplavit nahoru to dobré a vyrovnat se s tím špatným. Někdo to dokáže meditací, jiný vycvičit jógou, já k tomu potřebuji komunikovat s lidmi. Když jsme dříve měli nějakou hádku se ženou a ona se uzavřela do sebe, tak já vůbec nevěděl, co mám dělat. Největší umění našeho dnešního soužití je, že jsme se naučili říkat si, s čím nesouhlasíme.

Peklo si představuji jako nevyrovnání se se sebou. To udělá z života skutečné peklo, když si člověk klade na sebe nároky, na které nemá. Když se nepřijme takový, jaký doopravdy je. Ale to jsem pochopil až se svou nemocí. A trvalo mi to dost dlouho a často si to ještě musím připomínat. Vyrovnávat se s tím, kde žiju, do čeho jsem se narodil, se svými vrstevníky. Třeba tady budu šedesát let a narodil jsem se zrovna do společnosti těchto lidí. Přijmout to, mít druhé rád, prožívat s nimi jejich radosti, takto já vnímám ráj. Kdežto peklo nastane, když jsou všichni kolem blbí kreténi a ty bys ten svůj život mohl úžasně prožít, jen kdybys měl s kým a kde. Hodně lidí u nás má tendenci se takto vidět.