JÍZDA SE ZATAŽENOU BRZDOU - Alexandra Berková

Alexandra Berková o tom, co bylo předtím a co je potom (sedmnáctém listopadu 1989)

JÍZDA SE ZATAŽENOU BRZDOU

JIŘÍ RULF

Foto PETR JEDINÁK

Je to ženská, která si nebere servítky. Živá, emocionální, v debatě se nedá umlčet a říká si své -- padni komu padni. Je jasné, že s takovouhle letorou to prozaička a televizní scenáristka ALEXANDRA BERKOVÁ (45) neměla za komunistů lehké. Když jí nevycházely knížky, okouzlovala svou prostořekostí, ale i slovesným uměním publikum alespoň po klubech. Stala se jakýmsi generačním symbolem a není divu, že když jí v roce 1986 konečně vyšla první Knížka s červeným obalem, koupilo si ji šedesát tisíc lidí. Prý ji všichni znali. Dnes se změnilo leccos -- také náklady knih. Jen Berková to nemá lehké dál.

Rozčililo tě hodně věcí za posledních pět let?

Spíš mívám strach. Poprvé jsem ho zažila už na Václaváku, když jsme zvonili klíči a dcerka mě pořád tahala, že chce domů, že se bojí. Já říkala: Mlč a dívej se, to jsou dějiny! A najednou jsem v davu uviděla jednoho bývalýho studentskýho předáka z roku 68. Žil po okupaci velmi špatně, s rodinou ve sklepním bytě -- jako švihnutím kágébáckého proutku se jeho situace prudce a nápadně zlepšila a teď tady obcházel ty davy v bundě v ceně ojetýho volkswagenu a kontroloval situaci. U Domu potravin jsem zažila strašnou tlačenici, tam šlo o život a já dávala dcerce za pravdu. A najednou jsem uviděla, kdo tu tlačenici vyrábí -- stál tam vysokej ramenatej chlap tupýho vojenskýho ksichtu a tlačil do lidí ze všech sil. To jsem se málem rozbrečela a zařvala jsem něco jako Proboha, přestaňte! A ono to přestalo. Tehdy jsem si uvědomila, že my na Václaváku jsme jen malinký zrníčka a že nebude tak snadné ten svět proměnit, dokud jsou po něm rozesetý tihle ramenatí vojenští chlapci, kteří mají svoje úkoly, že nestačí jen opakovat, že pravda s láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Myslíš, že těch ramenatých chlápků u nás hodně působí?

Skryté manipulování lidmi zachvátilo svět, jak by to mohlo být jinak tady, pět let po konci komunismu? U nás v parku se scházeli skini a já je dost často pozorovala. Takovej borec tam k nim naběhnul, pohovořil, pak on nalevo, skini napravo, už věděli, co mají dělat. Ať mi nikdo neříká, že nejsou instruovaní estébákama a kágébákama. To se někde jako v severních Čechách poštvou Romové a skini proti sobě a pak se začne řvát v Parlamentu o potlačování lidských práv, anebo se zvolna, leč nezadržitelně zpolitizují odbory -- to je stroj, který šlape -- stačí, když je tlačenice, přitlačit, když je hádka, tak přitvrdit. Měli bychom to všichni vnímat, mluvit o tom, co víme, zveřejňovat to. Jedině tak by byli bezmocní -- jejich síla je totiž v tom, že jsou tajní. Myslí si, že jsou tajní.

Nepřeháníš to s těmi obavami?

To, jak to dopadlo na Slovensku, není vůbec žádná sranda. A podívej se, kolik lidí s hodně špatnou minulostí se u nás zas prodralo k penězům, a tedy k moci. Kdo má jako jediný pod kontrolou petrochemii? Kdo telefony? Všechny slušné pravicové deníky zašly -- poslední byl Český deník. Kdo vůbec financuje Rudé právo? Kdo KSČM? Členové? Cha!

A co tedy s tím?

Ti profláknutí by prostě neměli být na žádných vedoucích místech ani u soukromých firem. Ta firma by měla vědět, že se o ní ví, že má shnilou hlavu, která pracovala v minulosti proti zájmům téhle země, a že jí to prostě kazí image. Ti nejmenovaní by samozřejmě nezahynuli hlady, neboť velmi čile kšeftují s čímkoli -- ale pro nás by se aspoň snížilo riziko, že by o něčem rozhodovali, kdyby šlo do tuhýho: jsou totiž vydíratelní.

Máš dojem, že půjde do tuhého?

Určitě -- bohužel. Když dodělává taková kobyla, jako je Rusko, tak kolem sebe kope. A jestliže se sami Rusové nestydí prohlásit, že mají strach, aby konflikt v Čečensku nepřerostl hranice, tak to o něčem svědčí. Světová politika by se měla probrat, období diplomacie v rukavičkách nutně musí skončit. Nemůžou to přece nechat být -- jako to nechali být demokrati za Stalina a za Hitlera. Jako teď nechali řádit Srby. A taky my to nemůžem nechat být: nemůžeme si po hospodách stejskat, že tenhle lump tohle a tamten lump tamto, musí se o tom veřejně mluvit a psát. Musíme říkat: Ano, my tě vidíme, my víme, co jsi zač, pro koho jsi pracoval, a vidíme tě i teď, na tom místě, na kterým seš. Tak buď zalez, nebo se chovej naprosto transselfně.

Mají podle tebe na stavu, který popisuješ, vinu ti, kteří se po Listopadu dostali k moci?

Asi se to nedalo líp udělat -- když přišel Havel na Hrad, nevěděl ani, kde jsou záchody, natož kam chodí pošta. Mohli mu to ukázat jen ti, co tam byli. A jakého druhu byli, to se obecně ví. Například by mě zajímalo, kdo mu poradil Sachera. Další věc je, v jakém stavu je dnes třeba policie a soudy. S gustem a na neúměrně dlouho jsou zavíráni lidé za "útok na veřejného činitele", na něhož se dneska stačí zamračit, ale vražda, to ani tak velký prohřešek zřejmě není. Zabývá se už někdo vraždami dlužníků?

Mělas ty v posledním období nějaké problémy se zákonem?

To ano -- po rozdělení republiky se zákonem o státním občanství. Přestože jsou oba rodiče od Berouna a já nikdy neměla na Slovensku stále bydliště, málem jsem se nestala úředně Češkou. Tatínek, který byl dirigent, dostal totiž svou první umístěnku do Trenčianských Teplic a maminka, když se blížila její těžká hodinka, jela za ním. Takže já se narodila tam a po pár týdnech se opět vrátila do vlasti. Jenže po federalizaci jsem nezvolila občanství, protože jsme měli jako rodina jiné starosti: výslechy, domovní prohlídky, moje matka byla jakožto novinářka zavřená ... No a když se dělil stát, nestarala jsem se o protekci -- takže zatímco všichni Slováci v Praze už české občanství měli, já stála ve frontě s Romy, u nichž to rozhodování o udělení občanství vůbec nevidím jednoduché.

Jsi razantní, snadno se prosazuješ, ale taky kamarádská, ráda se směješ. Jaká jsi byla v dětství?

Budeš se možná smát ty, ale já prožila dětství jako velmi temné. Dnes už vím, že prožitek závisí na objektivní skutečnosti jen velmi málo, ale když dnes třeba spolužáci vzpomínají na to, co jsme si užili srandy, já si to období pamatuju jako období těžkých depresí. Šíleně jsem se cítila opuštěná a bezradná. Je to tak -- zvenku se člověk jeví jako normální a to peklo se vaří někde uvnitř. Po letech mi psycholog poradil, ať si zhruba po roce seřadím fotografie ze svýho života -- až do čtyřicítky jsem neměla jedinou, na který bych se smála. Jevila jsem se jinak -- teď už vím, že většina tzv. tvrdých chlapů a tzv. silných žen jsou v podstatě obrněná vyděšená děťátka.

A dnes?

Všechno, co jsem dělala, bylo spojeno s velikými obtížemi -- na jedné straně touha a na druhé jakýsi vnitřní betonový val. Napětí, strachy, nerozhodnost -- bylo to něco jako jízda se zataženou ruční brzdou. Dnes už mám odbrzděno.

Ovlivnila "temné" barvy tvého dětství taky doba?

Když jsem byla hodně malá a rodiče se bavili o politice, tak jsem musela odejít z místnosti. Nejdřív jsem to nesla hodně těžce, ale když jsem pak viděla sovětské filmy, v nichž vzorní chlapečkové a holčičky udávali rodiče, pochopila jsem, že všechno je jinak. Najednou jsem zjistila, že svět je dvojí nebo dokonce trojí a že bych si měla dávat pozor a neprovokovat.

Vzala sis z toho poučení?

Reagovala jsem tak, že jsem provokovala. Já teda měla vždycky vzorný vysvědčení, samý jedničky nebo pár dvojek, ale dvojku z chování jsem měla mockrát -- i na střední škole. Pokaždé za tím byl konflikt s vedením, měla jsem potíž s akceptováním autority a byla jsem tzv. nezkrotná. Jenže já si myslím, že jsem nebyla nezkrotná, ale na vedoucích místech ve škole nebo v internátu nebyla přirozená autorita, jen nomenklaturní kádry. A to musí každý dítě vycítit. Já je nechtěla likvidovat, ale zároveň jsem taky nesnesla, aby se nade mnou klenuly jejich otěže, jako že mě budou řídit. Věděla jsem totiž, že lžou, a byli to většinou hlupáci.

Ovlivnil tě někdo v tomhle přesvědčení?

Oni to netušili, ale možná že to měla na svědomí taky povinná školní četba. Vladimír Macura říká krásně, že my jsme ta generace vyrostlá na Gajdarově Timurovi a jeho partě. A Timur, ten páchal dobro, jak se mu chtělo, a nepodřizoval se nějaký autoritě nebo mocenský organizaci. To nebyl žádnej poslušnej zařazenej snaživec, aspoň tak jsem ho viděla, a nepáchal nikdy zlo ne proto, že byl pionýr, ale protože dobro je člověku vlastní. Vrozené. S tím se dneska teoreticky souhlasí, ale prakticky se to nebere na vědomí. Zatím. Ta knížka je úplně praštěná, ale nějaký druh samostatnosti jsem si z ní asi vzala.

Generace, o které mluvíš, dorůstala v šedesátých letech ...

Ach, to byl kamarádskej, přátelskej svět, ne tak programově bestiální jako dnes. Já třeba hodně jezdila autostopem a ťukám to na dřevo -- neudělala jsem jedinou špatnou zkušenost. My jsme nebyli od malička vedení k tomu, že naši kamarádi jsou naši soupeři, že nám zabírají možný místo ve společnosti. Nebyli jsme očkovaní k nějaký rivalitě -- ono taky nebylo o co soutěžit. Celosvětově to bylo nesmírně kypivý, tvůrčí období. Vezmi si třeba jen film -- nová vlna anglických, italských a samozřejmě českých filmů. Já chodila do kina i třikrát denně, tam se dalo bydlet.

Jenže pak přišel úder velkého bratra a z té mladé nadšené generace se rázem stala generace ztracená.

Myslím, že jsme měli velikánský štěstí, že jsme byli ta "odepsaná" generace. Mně bylo devatenáct, když to přišlo, a k žádnýmu vstupu do SSM mě pak už nic nemohlo pohnout. Byli jsme příliš dospělí na to, aby z nás dělali idioty, a ještě jsme nebyli tak racionálně vyčůraný, jako pak byli ti mladší, co na fakultách zakládali Leninské svazy apod. My jsme si čuchli k tomu období uvolňování a žili jsme z toho pak dvacet let. Ještě jsme stačili dočíst to, co tenkrát vycházelo. Obruč zla z člověka vymačká kvality. Absurdní krása toho období byla prostě v tom, že jsme nepřijali hru na bolševika a jeli si po svým. Literatura, jak jsme ji dělali, byla skutečně svobodná, nevázaná ani ideologií, ani trhem. Bylo to jasný, konkrétní -- my a oni. S někým jsme se bavili, s někým ne, a čím hnusnější byl ten umělej svět oficiální, tím barevnější a pravdivější bylo naše soukromí. Když někdo dělal kariéru, tak se jím pohrdalo, protože kariéru dělali blbci a bolševici. Ten fakt, že s nima nehraju, měl svou cenu. Jak jednou řekl Werich: "Řekli mi, abych si hleděl svýho, takže mám teď víc času." Ale jsem šťastná, že je to za náma.

Jenže to období trvalo hodně dlouho.

Mně začalo být ouzko, když přišly děti. Říkala jsem si, že do tohohle světa jsem děti mít neměla. A poprvé v životě jsem byla ochotná emigrovat, když přišla perestrojka a tady se chopili moci jakešové. To byl totiž pocit, jako když se topíš, ale už jdeš k hladině, vypadá to nadějně, ale oni ti znovu dají pasáka, dají ti napít. Když tady měli dělat perestrojku mladý kágébáci, to už se to nedalo unýst.

Přesto se mi zdá, že na tu dobu vzpomínáš až příliš v dobrém.

To dělá ten tlak, že polarizuje. Lidi, kteří přežili koncentrák, na něj taky vzpomínají jako na ryzí období duchovní čistoty, solidarity a hodnot, který si proti bestiálnosti zvnějška dokázali uchránit. Mně dnes nejvíc vadí, že spousta mentálních zlozvyků z té doby se nám vrací jako nestrávený plyny -- neodpovědnost, neochota přistoupit na čistá pravidla hry, na baťovský princip podnikání, organizování mafií, obchod na úrovni pasáctví, to všechno má kořeny tam.

Ty máš žáhu na naši novou podnikatelskou vrstvu?

Na celou ne: vážím si lidí, kteří se živí prací, ale co se zásnub komunismu s kapitalismem dotýče, vydaly půvabné plody: Přijdeš do vinárny a tam slyšíš nějakýho borce, jak povídá druhýmu, čoveče, já mám u Berouna vagón sardinek a nevím co s tím, nekoupil bys? A prodává bílý maso, sardinky a vibrátory, všechno ve velkým. Kde vůbec někteří tihle bossové vzali původní kapitál? Kam se propadly majetky SSM? Majetky ÚV KSČ? Jen Podnik služeb při ÚV vlastnil řadu rozlehlých pozemků a rekreačních nemovitostí -- kdo s nimi podniká, kdo je pronajímá za miliardy? Jeden architekt šetřil a ušetřil si na huť. Atakdále. Zatímco dětská onkologie nedůstojně žebrá o drobné. Kdybys mezi těmihle lidmi hledal Baťu nebo Forda, hodně by ses nachodil. To poctivý podnikání je totiž dost neatraktivní: jde to pomalu, musí se znát obor, musí se pracovat. Těmhle lidem jde jen o to si užít, a tak ty nakradený prachy nenávratně mizí.

Umějí si aspoň užít?

Nevěřím moc na zobecňování, třeba na to, že Češi mají komplex malého národa. Ale věřím, že existuje mindrák burana -- každej z těch pasáků musí mít nejmíň bavoráka a pak jezdí o půlnoci na panáka z Teplic do Prahy, z Prahy do Mariánek, aby si toho auťáku užil, aby ze sebe to buranství shodil, protože nesnese vědomí, že se narodil "s lejnem mezi prsty u nohou", jak praví Egypťan Sinuhet. Jenže republika je malá, bavoráka rozjedeš a už jsi na hranici, to si moc neužiješ, buran tedy musí riskovat, potřebuje vzrůšo, kalí to, co to dá, a když někoho zabije, vyplatí se z toho, když rozbije auto, tak to zapíše do nákladů firmy.

Jak by se těmhle lidem dala zatáhnout ruční brzda?

Nevím. Finanční kontrola, samozřejmě. A smát se jim. Oni potřebujou, aby si všichni sedli na zadek a říkali: Jé, ty máš takovýhle auto, no to seš asi skvělej člověk. To je obrovskej prostor pro humor, ta třída rudých kapitalistů.

Ty asi nevěříš, že už je tu demokracie?

No -- jakási mátoha se tady pokouší oživit se. Zaplaťpánbůh že tu jsou aspoň pravidla, na jejichž základě ta demokracie může začít fungovat, pokud to KGB nezvrátí. Demokracie bude taková, jakou si ji lidi udělají a nebude to lehký -- já byla taky překvapená, jak jsem po čtyřiceti letech ignorace všeho veřejného zpohodlněla. Demokracii za nás nikdo nezařídí, o tu se musíme starat sami. Já jsem si to poprvé uvědomila, když lidi začali nadávat na Havla, že jako kouzelný stařeček všechno nezměnil. Jak to napsal Čapek v jednom fejetonu: "Zatracená vláda, už mi zas nehořej kamna!"