www.jedinak.cz

HAPPY GANGSTER
Přesně před deseti lety jsem dělal rozhovor s Janem Kukalem, bývalým tenisovým reprezentantem a ve světě uznávaným trenérem, který spolupracoval s Ivanem Lendlem, Hanou Mandlíkovou nebo Jiřím Novákem. Tehdy se zmínil, že ideální typ tenisty je „happy gangster“. „Super atlet s citem pro míč, drzý, který zapomene na to, co bylo včera, a jde pořád kupředu, s ostrými lokty,“ vysvětloval, co tím myslí. Roky to vypadalo, že český tenis podobného hráče mít nebude. Dokud se na scéně neobjevil TOMÁŠ BERDYCH (21). Sledovat jeho zápasy je radostný zážitek. Snad s výjimkou Lendla nikdo nehrál s podobnou odvahou, razancí a sebevědomím. Letos se poprvé dostal mezi elitní desítku nejlepších tenistů. Experti soudí, že by mohl jednou dojít až na úplný vrchol. Zápas, v němž v pátek 20. října 2006 porazil Rafaela Nadala, světovou dvojku, na jeho domácí půdě v Madridu, patří k nezapomenutelným. Ještě jsem neviděl, aby se někdo musel vyrovnávat s tak fanatickým publikem. Deset tisíc diváků aplaudovalo každé Berdychově chybě a snažilo se vyvést jej z rovnováhy, kdežto z každého Nadalova bodu šílelo. Vše bylo ale marné: český tenista zvítězil v situaci, které by většina hráčů podlehla. Na sklonku listopadu pak byl vysoký blonďák s andělskou tváří už podruhé za sebou vyhlášen nejlepším tenistou České republiky.

* Jak vzpomínáte na madridský duel s Rafaelem Nadalem?
Něco takového jsem nezažil ani v Davis Cupu v Argentině - a to jsem si myslel, že nepřejícnější publikum už být ani nemůže. Patnáct tisíc lidí tam fandilo Argentincům, aby vyhráli, a to hodně vášnivě. To se dá pochopit. Ale v Madridu bylo deset tisíc lidí, kteří si přáli, aby mi to nešlo. To, že fandíte svému hráči, a když zahraje dobrý úder, tak se všichni radostí zblázní, je naprosto v pořádku. Ale tady to bylo postaveno na tom, že fanoušci viděli, že Nadal neměl ten den šanci, jak by mě přehrál, a tak se rozhodli, že mi to co nejvíc znepříjemní. I kdybych zahrál sebelepší úder, tak ho neocení. Radost jim způsobila jen má chyba, a tak se snažili, abych chyboval. To jsem ale neměl v plánu.

* Na druhý den vám to ale nezapomněli, utkání Madrid proti Berdychovi mělo pokračování.
V zápase proti Nadalovi to bylo opravdu drsné, ale když jsem nastoupil v semifinále k utkání s Gonzalesem, strhlo se šílenství a koncentrovaná nenávist, jež předčily moje očekávání; věděl jsem, že mě nebudou milovat, když jsem porazil jejich idol, jenže přišla smršť, jaká se sportem neměla co dělat. To jsem neustál. V té atmosféře jsem narazil na výborného hráče, jemuž to zrovna výjimečně šlo a který by mě zřejmě porazil i v normálních podmínkách ... Ale španělské publikum mě zklamalo. Tenis je specifický tím, že fanoušci zpravidla džentlmensky oceňují hru každého, i když jim nemusí být sympatický, protože to neberou osobně. V Madridu jsem měl pocit, jako bych byl na býčích zápasech, kde se počítá s tím, že porážka býka skončí ke spokojenosti publika smrtí, a toreador je slavný. Člověk si tím projde, nasbírá další zkušenosti a v tom to nakonec bylo pozitivní.

* Svět obletěla fotografie vašeho vítězného gesta z Madridu, kde jste si dal ukazováček před ústa na znamení, aby publikum utichlo. Nenapadlo vás, že tím ještě přilijete olej do ohně. Ptám se vás s odstupem několika týdnů: nevrátil byste ten okamžik?
Určitě ne. Udělal bych to znovu, protože jsem to nijak špatně nemyslel a nebylo to ani sprosté gesto. Proti tomu, co předváděli oni, jsem se zachoval dost mírně.

* Kdybyste jim ukázal prostředníček ...
To bych z kurtu asi neodešel, ale něco takového není můj styl. Bylo by to neslušné. Četl jsem článek od jednoho amerického novináře, který je tudíž nezaujatý, a ten napsal, že takové chování fanoušků k tenisu nepatří a je nepřípustné. Samotné Nadalovo vystupování pokládal za přehnané. On je emotivní, ale když pak na tiskovce prohlásil, že mu vadilo, že jsem se na něj díval, to jsem už nechápal - copak se nemůžu podívat na protihráče? Přitom on sám dělá obrovská gesta po každém vítězném míčku ...

* Hráč by měl zůstávat nad věcí -ostatně to přece k tenisu patřívalo. Není mezi vámi a Nadalem ještě něco jiného, jakási nevyslovená antipatie a nevraživost?
Z mé strany určitě ne. Do té doby jsme neměli jediný problém a známe se dlouho, dokonce jsme několikrát na turnajích spolu trénovali. Ale asi mu trošku stoupá do hlavy, jak vysoko se dostal, vždyť je o rok mladší než já a už je druhý na světě. Chtěl doma všem ukázat, jak je skvělý, a já jsem mu pokazil jeho představení. Sebral jsem mu hračku. Když jsme si podávali ruce, tak mi řekl: „You are very bad. Ty jsi velmi špatný.“ Jeho angličtina není zrovna dobrá, takže nevím, jestli myslel, že jsem špatný člověk nebo co vlastně ...

* Už jste se od té doby potkali?
V Šanghaji na turnaji mistrů. Chodil kolem mě trochu zakřiknutě, ale jeho hrdost mu asi nedovolila omluvit se.

* Jaký vzor tenisty nebo sportovce jste měl?
Nikdy jsem žádný tenisový vzor neměl. Tenis jsem sice jako kluk sledoval v televizi, kdykoliv jsem mohl, ale že bych si třeba vystřihl Agassiho a pověsil nad postel - tak to ne, ani mě to nenapadlo.

* To jste snad jediný, kdo nechtěl „hrát jako někdo jiný“ ... Vaše hra je na české poměry velmi zvláštní v tom, že chcete získat body vlastní aktivitou a nečekáte na chybu soupeře. Kde jste si osvojil takový útočný, nekompromisní projev, postrádající jakýkoliv alibismus?
Hraju tak odmalička. Myslím si, že to vyplynulo z toho, že jsem byl vždycky hodně vysoký. Nestalo se mi to, co některým hráčům, že vyrostli najednou v pubertě o dvacet centimetrů a měli potíže s klouby, páteří. Při své výšce jsem neměl nejlepší kondici a hůř jsem se pohyboval, takže jsem se snažil prosazovat tím, že jsem výměny zkoušel ukončit, aby nebyly tak dlouhé. Kompenzoval jsem tím svůj pohyb. Někdy jsem to uspěchal ...

* Vaše hra bez čekání na chybu je atraktivní, jenže kolikrát si řeknu, proč ten Berdych nezvolní a nepřenechá možnost zkazit soupeři ...
Vím o tom, ale mám to prostě v krvi. Na druhou stranu se s tím pracuje líp, než kdybych na tom byl opačně a jako obranář se musel učit hrát agresívně. To je pak mnohem těžší. Tenis se pořád vyvíjí, je rychlejší, razantnější, daleko dynamičtější. Viděl jsem v televizi záznam utkání Beckera s Changem v roce 1992, tedy dvou tehdejších špičkových tenistů vyznávajících každý jiný styl. Dnes by neměli podle mě šanci ... Ne, to je nesrovnatelné, protože jejich hra byla o padesát procent pomalejší. Hráli sice hezky, vypadali při tenisu dobře, ale v současnosti by byli neúčinní.

* Jenže takový Agassi vydržel hrát dvacet let: byl úspěšný už v éře Lendla, Beckera, potom Samprase a skončil až letos, což vaše tvrzení zpochybňuje.
On je ale naprostá výjimka! Vzpomínám, jak jsem s ním v roce 2004 hrál na Australian Open a poprvé jsem si vyzkoušel obrovský centrální kurt. Byl jsem z toho vedle. Nikdy předtím jsem nehrál před tolika lidmi. Šel jsem jako první a byl klid. Ale když se Andre objevil, vítali ho s neuvěřitelným nadšením, protože ho tam milovali.

* V prvním setu jste prohrál 0:6. Měl jste na dvorci obklopeném vysokými tribunami pro patnáct tisíc lidí potíže s orientací?
Když jste ještě nikdy na kurtu s obrovskými tribunami nehrál, tak je to problém. Ten, kdo vzhledem ke svým kvalitám na takových dvorcích hraje často, pak má výhodu. Něco podobného se mi potom stalo dvakrát, v Paříži aWimbledonu, kde se navíc proti mně postavil Federer, jenž jako světová jednička na jiných než těchto kurtech nehraje. Bylo to těžké. Prohrál jsem.

* Jaký je podle vás Roger Federer tenista?
Podle mě nebyl v historii tenisu komplexnější hráč. Je neuvěřitelný, nemá žádnou slabinu. Navíc se ke všem chová velmi příjemně.

* Jednou, na olympiádě v Aténách, jste ho porazil, a přitom vám bylo osmnáct. Co vám brání to zopakovat?
V současnosti nemám zbraň, jakou bych ho mohl přehrát. Jedině že by přišel den, kdy se špatně vyspí a vy podáte více než stoprocentní výkon nad svoje možnosti. Zajímavé ale je - a to se mezi tenisty ví -, že jestli má někdo proti němu šanci, pak hráč, o němž nic neví a ještě proti němu nehrál. To se mi povedlo právě v Aténách.

* Jaké panují vztahy mezi profesionálními tenisty?
Nás Čechů, kteří jezdíme po turnajích, je docela hodně, takových sedm, další kluci hrají čtyřhry, takže se vždycky někde sejdeme, i když ne všichni, protože v jednom týdnu se zároveň hraje několik turnajů. Mezi sebou máme pohodové vztahy, další cizinci se také druží hlavně spolu, španělsky mluvících je spousta, takže drží spolu, potom Rusové, Bělorusové ... To je asi normální. Ale na druhou stranu se dá říct, že jsme velká rodina. Těch sto nejlepších hráčů se pořád točí dokola, známe se. Ne že by to byly super kamarádské vztahy, ale nepanují tam ani nějaké nenávisti.

* Máte v Asociaci tenisových profesionálů nějaký morální kodex, stanovující, jak se mají hráči k sobě chovat?
Dřív to bývalo tak, že hráči, kteří začínali na ATP, museli absolvovat třídenní kurs. Nazývali to ATP University a vysvětlovali tam hráčům hlavně to, jak se mají chovat na veřejnosti, k médiím a podobně. To mě minulo. Teď vám dají cédéčko, pustíte si ho a písemně odpovíte na otázky, které se předtím na CD probíraly. Nic složitého.

* Letos bylo na některých turnajích zavedeno tzv. jestřábí oko - nové pravidlo, které umožňuje hráčům dvakrát za set zkontrolovat na obrazovce správnost rozhodnutí čárových sudích. Přišlo mi, že jste v jeho využití velmi úspěšný. Čím se řídíte, když míček letí rychlostí přes dvě stě kilometrů v hodině?
Hodně poznám už podle toho, jak úder zahraju a jaký z něj mám pocit. Rozhodčí, pokud sám nebyl tenistou, to má obtížné, schází mu cit, který se nedá vypěstovat jinak než hraním. Já většinou vím, jestli jsem udělal při odehrání míčku nějakou chybu, a když jsem žádnou nezaznamenal, měl by dopadnout do kurtu. Na druhou stranu jsme jenom lidi a mýlit se bývá pokládáno za přirozené, protože kdybychom se nemýlili, znamenalo by to, že jsme roboti.

* Polemizuje se o tom, jestli tyhle moderní vymoženosti k tak klasickému sportu, jakým je tenis, jehož pravidla dlouhodobě zůstávají neměnná - pomineme-li zavedení zkrácené hry v sedmdesátých letech minulého století -, patří. Kupříkladu ve fotbalu se o něčem takovém stále jenom hovoří.
Podle mě je to skvělý vynález. Sport se pořád zrychluje a pro rozhodčí je to čím dál obtížnější. Na antuce je stopa po míčku vidět, ale na tvrdých površích ne. Díky jestřábímu oku jsou výsledky spravedlivější a dá se tak víc dostat k pravdě, ubývají křivdy. A o to by mělo v tenisu jít. Dá se říct, že nové pravidlo obecně uvolňuje atmosféru. V Americe to lidé milují a úplně nejraději jsou, když záznam ukáže, že se rozhodčí mýlil.

* Koukáte se na televizi, abyste si prostudoval budoucí soupeře?
Občas si zapnu televizi, kde běží nějaký zápas, ale ne abych rozpitvával, jak kdo hraje, a zkoumal jeho přednosti a slabiny. Dívám se na to jako na tenis, jako se na tenis díváte určitě třeba vy. Ve špičce se většinou tak dobře známe, že nám televizní přenos už moc neřekne. Když dohraju zápas a potom nastoupí proti sobě hráči, z nichž na mě vítěz bude čekat v dalším kole, tak se na ně jde trenér podívat a řekne mi svoje poznatky. Ale nejsou to žádné videoanalýzy, jaké používají trenéři ve fotbalu, ale hlavně basketbalu, kde detailně řeší nejrůznější herní variace, systémy.

* Hovoří se o vás jako o hráči bez nervů, jenž v kritických okamžicích zachovává klid. To se vám netřese ruka při odvracení mečbolů, jako když jste tři odvrátil proti Němci Haasovi v Davis Cupu?
Opravdu nemám nejmenší problém. Beru to jen jako sport, pro který dělám maximum a buď to vyjde, nebo ne. Bez problémů. Mám to tak od dětství. Jen v Davis Cupu jsem trochu nervóznější, protože je to týmová soutěž a nehraju jen za sebe - ale jen před zápasem. Jakmile jsem na kurtu, jsem už zase v pohodě a těším se na zápas. Nervózní jsem, když se mám na nějaké utkání dívat a sledovat, jak hraje třeba moje přítelkyně. Tak to trpím hodně a nedělá mi to vůbec dobře.

* Když vítězíte a postupujete v turnaji nahoru, uvědomujete si, že vám přibývají na kontě peníze?
Ze začátku, když jsem v patnácti šestnácti letech hrával menší turnaje, tak jsem to sledoval a měl radost, že jsem si připsal pět set dolarů. To byl pocit! Teď mě to už nechává klidným. Pokládám to za věc, která k tenisu patří, a nemůžu říct, že bych ji nějak zvlášť sledoval. Skončím turnaj, dostanu vyúčtování, fajn. Ale není to opravdu to hlavní, co by mě na tenisu zajímalo především. Hlídám si hlavně body, podle nichž se odvíjí moje postavení na světovém žebříčku. Kolo v turnaji navíc znamená lepší umístění. O to jde!

* Jak jste si jako kluk představoval svoji tenisovou kariéru?
Vůbec jsem se nedíval do budoucna. Prožíval jsem přítomnost a pohledu dopředu jsem se vyhýbal, protože už v žákovském věku jsem si uvědomoval, jak je to těžké dostávat se výš. Nechtěl jsem si dávat žádný cíl typu: „Já bych chtěl být desátý na světě, já bych chtěl vyhrát Wimbledon.“ Měl jsem to postaveno tak, že jsem byl spokojen s tím, kam jsem se dostal, a pak to zkusit zase o kousíček výš. Kam až to půjde. Nebudu to měnit. Mám to tak, že kdybych si dal cíl a nesplnil ho, řekl bych si, že jsem byl neúspěšný, a byl bych z toho zklamaný. Takhle mám zadní vrátka, že to vlastně nemůže být nikdy špatné. To je výhoda.

* Někteří vaši kolegové si stěžují, že kvůli tenisu přišli o „normální“ dětství a dospívání, o večírky a podobné radosti. Nelitoval jste toho někdy?
Nikdy jsem nic jiného nezažil: moje dětství bylo tenisové a ani okamžik by mě nenapadlo si nějak stěžovat. Jsem spokojen s tím, že můžu pořád dělat to, co jsem dělal jako dítě. Takové štěstí zase jen tak někdo nemá. h

TOMÁŠ BERDYCH se narodil 17. září 1985 ve Valašském Meziříčí. Je juniorským mistrem Evropy, profesionálním hráčem se stal v roce 2002. Poprvé se prosadil do povědomí tenisové veřejnosti, když v roce 2004 na olympiádě v Aténách porazil největšího favorita, světovou jedničku Rogera Federera. Jeho zatím největším úspěchem je vítězství na turnaji série Masters v Paříži v roce 2005. Letos přivedl český daviscupový tým do Světové skupiny. Dvakrát za sebou byl vyhlášen nejlepším českým tenistou.

Reflex 50/2006 www.jedinak.cz