Sekera

PETR VOLF

Jiří Beránek (55) je zřejmě nejznamenitější sochař, jenž se onejde bez ateliéru. Místo něj má velikou zahradu: podlahu z trávy či hlíny a nad hlavou nikoliv jako jeho kolegové mléčné sklo střešního okna, ale oblohu s mraky nejrůznějších tvarů či nerušeným blankytem. "V ateliéru bych se udusil," vysvětluje Jiří Beránek, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové a autor převážně dřevěných objektů, do nichž se dá nejenom vstoupit, ale i vnímat něco z časů, které jsme nemohli zažít, a přesto jsou nám jaksi blízké.

Četl jsem vaše slova o tom, že na určitých místech, která navštívíte, vnímáte bytostně události, které se tam kdysi odehrály. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Nejsem žádný senzibil ani ryzí racionalista, ale určitě jsou místa, která nevyžadují zvýšenou citlivost, a každý normální člověk potulující se krajinou je může odhalit, pociťuje mrazení. U mě to má asi souvislost s tím, že navíc znám dobře svůj rodokmen, takže vím, kde mí předkové sváděli krvavé šarvátky. U jedné bašty nedaleko Jindřichova Hradce mám až zraňující pocity viny. Něco z minulosti v sobě nosit musíme a nikdo neví, kdy se to z nás dostane. Jsou místa v Jeseníkách, kde jsem měl podobné pocity, a tam se mí předkové určitě nevyskytovali. Určité místo prostě může člověka oslovit a proto bychom tuhle citlivost neměli v sobě utloukat.

Vaše objekty vesměs vznikají ve spojení s nějakým konkrétním místem.

Vždycky je dělám kvůli nějakému prostředí, už léta se nerodí samoúčelně - ale to není můj vynález, to věděli už v gotice i baroku. Nepamatuju se, kdy jsem měl naposledy touhu udělat sochu. Na sochy v tradičním pojetí kašlu. Ale nejsem čistokrevný instalatér, nedělám instalace, jaké se zrovna nosí, a proto kunsthistorici mívají potíže s tím, kam mě zařadit. Jenže si to neradi přiznávají, a tak když nevědí, co se mnou, mnozí řeknou, že to, co dělám, je tudíž asi blbost.

Vaše výstava v devadesátém osmém v pražském Belvederu byla nejlepší, jaká se tam v devadesátých letech uskutečnila, a to se v téhle prestižní výstavní síni vystřídaly protřelé hvězdy jako Kosuth, Kounellis, Garouste nebo Jetelová. Uvědomil jste si to?

Nemíním z toho žít. Člověk by měl žít tím, co právě dělá, a ne tím, co už bylo.

Přesto: jak vás napadlo na svůj projekt Přítmí paměti, jimž jste vstoupil do renesanční architektury vlastní stavbou, použít jako materiál právě rašelinu?

Já jsem se narodil v Borkovicích. Rodina z matčiny strany tam na rašelině žila. Jde o nejrozsáhlejší rašeliniště v Čechách. Každý sedlák tam měl ve své výměře kus rašeliniště a během století přišli na to, že je to mnohoúčelová věc, jíž se dá krásně topit, ale stejně tak dobře i využít jejích izolačních vlastností. Stavěly se z ní několikasezonní stavení, ovčíny, kravíny, které se po určité době zbouraly a mohly se ještě spálit. Dokonalá recyklace. Pamatuju se, že jsem pomáhal ty borky dělat, měl jsem tuhle zkušenost zasutou v paměti a vytáhnul jsem ji až v Belvederu, když to bylo zapotřebí. Vždycky jsem chtěl v Belvederu udělat stavbu ve stavbě. Až jednou ve spánku mi došlo, že by ta stavba měla být z rašeliny. Nápad se vynořil v pravý čas.

Zní to velmi jednoduše.

Nejlepší věci můžou vypadat triviálně, pitomě, ale faktem zůstává, že tohle je můj patent, protože nikdo přede mnou, žádný umělec, s rašelinou nepracoval, dokonce ani v Holandsku, které je podstatnou částí položené na rašelinách a borky podobné těm jihočeským tam dělají, ani ve Skotsku, kde rašelinu zase používají k výrobě whisky. Čuměli na můj projekt a měli skleslou bradu: "My po tom taky chodíme, ale v životě nás to nenapadlo." Jsou kritici, kteří mi vyčítají, že jsem jednou z borků něco udělal a teď bych to podle nich neměl opakovat. Ale ten materiál má pro mě budoucnost.

Těžil jste rašelinu sám?

To je jeden z důležitých principů mé tvorby. Co neprojde mýma rukama, mě nezajímá. Jistě, pomáhali mi studenti, ale nebylo nás moc. Borky, které jsme dělali, nebyly typické, některé byly taky desetkrát větší oproti normálu. Byly strašně těžké a když jsme je tahali z jámy, museli jsme si pomáhat nakloněnou rovinou, nikdo netuší, jak nám to dalo zabrat. Nejmladší vrstvou jsou kořeny, které jsou staré tři tisíce let. Stáří pravé rašeliny jde do desítek tisíc let. To už je nějaká pamět.

Měl jste statika?

Měl. Počítal, kolik kubíků budu potřebovat. Borky - jako v době mých předků - musely rok a půl schnout, ale přesto nevyschly úplně, takže v Belvederu měnily tvar...ten materiál se choval každou chvíli jinak, reagoval nevypočitatelně jako lidská bytost.

Co jste prožíval během výstavy?

Celkem jsem byl v pohodě. V sochařině přijde krásný okamžik, v němž je věc hotová, nespadne a vy si můžete říct, jestli jste svůj záměr naplnil, nebo ne. Další dny už jsou všední a řešil jsem obyčejné problémy - jako třeba diskuse s požárníky, kteří si mysleli, že by ta rašelina mohla hořet ze samovznícení.

S Magdalenou Jetelovou, která také v Belvederu vystavovala, jste studoval, ale spojovalo vás něco víc než škola. Její tvorba, s níž měla po emigraci do Německa ve světě úspěch, zvláště rozměrné dřevěné věci, byly zřetelně ovlivněné vaším výtvarným cítěním.

 To se říká?

Říká. Ale je to i prostě vidět.

No, my jsme před sebou nic netajili a je možné, že v něčem ovlivnila mě a já zase v něčem ji - abychom byli spravedliví. Asi jsem ji přesvědčil o tom, že jde dělat velkorysé věci i bez velkých peněz. Tenkrát se na Litoměřicku likvidovaly rozsáhlé hruškové sady. Její první objekty, leštěné stoly s draperií, ohnuté skříně, mohly vzniknout jenom proto, že jsme vypravili kamión a najednou měla tolik materiálu, kolik potřebovala. Bolševici si mysleli, že socha může být jenom z bronzu. My jsme si to nemysleli. A nemyslím si to ani teď. Jsou mi protivné řeči, že kdo nemá bohaté rodiče nebo sponzora, nemůže udělat nic pořádného. Kdo má opravdovou vůli tvořit, zajde na směťák a na něm najde tu svoji sochu. Nedostatek financí bude opravdové umělce vždycky pronásledovat, ale dá se tím žít, aniž by podlehli.

Nejčastěji děláte se dřevem. Jde o prostou shodu okolností, nebo to má to hlubší souvislost, podobně jako použití rašeliny, s vašimi rodinnými kořeny?

Můj otec byl lesník. Představoval klasickou lesáckou školu. Byli to lidi, kteří žili pro les, a ne pro lov. Pěstovali lesy. Věděli, jakou odpovědnost mají vůči příštím generacím. Pocházel z Lásenice od Jindřichova Hradce, byl to bodrý jihočech z dynastie lesáků. Před válkou vystudoval brněnskou vysokou zemědělskou, všechno nasvědčovalo, že ho čeká skvělá kariéra, záhy se dostal do významných funkcí, dělal správce šumavských lesů, tedy lesů schwarzenberských a za jeho šéfování se ještě rozvíjela splavnost Šumavy. Když potom nemohl z politických důvodů vykonávat svoji funkci, byl určen pro stavbu nových lesních cest. Třeba v Beskydech začal budovat komunikativní síť mezi samotama. S odstupem času říkal, že je to dvousečné, protože těmi novými cestami přispíval k vystěhovávání lidí do Ostravy a pomáhal tím zase v něčem bolševikům, kteří si vždycky našli způsob, jak člověka vycucnout a devastovat jeho práci. Já si to osobně nemyslím, protože mám za to, že člověk by měl vždycky dělat věc s pozitivním záměrem. A otec do toho šel jenom takhle. Co z toho k do udělá - na to nemáme vliv. Každá dobrá činnost se dá obrátit v negativní.

Kde se ve vás, který jste vyrůstal ve výrazně venkovském prostředí, objevilo nadání k výtvarnému vyjadřování?

Došel jsem k tomu, že v lidech, kteří žijí v těsném kontaktu s přírodou, tohle nadání musí automaticky být. Můj děda celý svůj život posvěcoval tím, že dělal něco, čemu věřil. Nikdy nemohl vymýšlet zbytečnosti a v jeho světnici bylo proto všechno esteticky dokonalé, že jsem se tomu vždycky musel tiše obdivovat: byl tam kříž na stěně, ručně osekaný stůl...to jsou věci, které se nedostávají k člověku školením, ale přicházejí podvědomím, a proto jsou důležitější než ty, které získávají jenom učením, jde o jakousi genetickou přirozenost.

Co je podle vás talent?

Pro mě talent znamená vnitřní rozhodnutí. Člověk může být sebemíň nadaný, ale když je jeho rozhodnutí silné, může dokázat mnohem víc než ti takzvaně talentovaní. Co působím na škole, vidím velmi mnoho talentovaných lidí a bohužel i vidím, jak to, čemu se věnují, jde do kytek, jak se to stává formálním a tím i zbytečným. Já to beru prostě tak, jestli je někdo schopen se kvůli něčemu trápit. Takovým pomáhám rád, protože si vytvářejí svůj obraz o světě. Talentovaným floutkům dávám sbohem.

Talent se nicméně vyznačuje lehkostí, kdežto vy hovoříte spíš o vůli.

Lehkost je podle mě nebezpečná. Sám jsem se s ní musel vyrovnávat. Od dětství jsem slyšel, jak jsem talentovaný. Jakkoliv jsem vůči sobě v mnoha ohledech skeptický, tak bezpečně vím, že mi všechno šlo snadno, lehce, jako by nic, bez vynaložení většího úsilí. Ale okolo dvacítky jsem se ocitl na křižovatce. Zažíval jsem naplno společenské a kulturní uvolnění druhé poloviny šedesátých let a relativní snadnost bytí. Z té doby mám virtuózní kresby... Přemýšlel jsem: Copak tohle budu dělat levou zadní celý život až do smrti? A do toho přemýšlení přišly tanky a s nimi něco, co mi pomohlo zlomit můj dosavadní vývoj.

Takže nešlo jen o vnitřní rozhodnutí?

Svůj vliv sehrály i vnější okolnosti. Najednou jsem pochopil, že jde o něco jiného než o virtuozitu projevu. Chce to mnohem víc.

Ale s tím talentem je to pořád ošidnější, už proto, že se nedá změřit. Vezměte si hudbu. Nejnovější teorie říkají, že nikdo není nemuzikální, ale v každém to je, jenom se musí zlomit nějaký blok v mysli. Obdobně je to i ve výtvarném umění. Lidé mají v sobě schopnost vyjadřovat se - dejme tomu - kresbou, barvami, jen jim nikdo tu schopnost nesmí blokovat. Na tom je založený princip mnoha západních vysokých škol, kde sociologové přišli na to, že umění je nesmírně důležité pro vnitřní rozvoj člověka, k čemuž jim ještě napomáhají počítače, bez nichž se tam nic neobejde. Působil jsem čas v Anglii a ve Skotsku na dvou školách. Tam chtějí dát každému, kdo chce dělat umění, šanci. Zjistili, že kdo je vnitřně svobodný - a k tomu právě pomáhá umění -, tak najde uplatnění kdekoliv. Není nic zvláštního, když z těchto výtvarných škol odcházejí na špičková vědecká pracoviště, kde si je prý pochvalují, že dokážou tvořit.

Myslíte, že je to perspektivní metoda?

Upřímně o tom pochybuji. Tenhle přístup, kdy každý může dělat cokoliv, má i svoje rizika. Zároveň smazává vyhraněné, specifické vnímání, které by měl mít v tom správném slova smyslu umělec. Když najednou bude umění bez umělců, kteří se ponořují do riskantních hlubin, bez šílenců, kteří jdou proti proudu, tak je to jenom móda vyvolaná společenským tlakem.

Jak v Británii reagovali na vaši tvorbu?

Poznali, že jde o úplně něco jiného, než na co jsou zvyklí. A chtěli navštívit naši školu v Praze. Něco jim viditelně scházelo.

Co asi?

Přestože je jim vštěpované, že jsou svobodní, tak se musí podle mě cítit zglajchšaltovaně, protože dělají všichni vlastně stejně. Stírají se tam rozdíly mezi obory, všichni dělají s počítači, a jak v Londýně, tak v Glasgow se z nich vyčleňovali jedině malíři, protože přišli na to, že počítač je skvělá věc, ale malovat se s ním prostě nedá. Na malířině malují, nicméně na sochařině se tam nesochá, protože se musí dělat multimediální věci. A to je koneckonců i český trend, kterým se leckdo snaží dohnat svět. Co není prohnáno přes počítač, co není virtuální, tak je považováno za zkostnatělé.

Vy pracujete se dřevem, rašelinou. A jste profesorem sochařského ateliéru. Jak byste přiblížil, o co vám v něm jde?

Nechci z toho dělat kunsthistorický pojem, ale jde mi o umění proti umění, které se dá vytáhnout ze zásuvky. Jsem strážce tradic. Když člověk ovládá technologie, má to určitě svoje výhody. Může dělat cokoliv. Ale aspoň jisté procento lidí, kteří se věnují umění, by se měli věnovat čisté ideji, měli by přemýšlet, jaký má to všechno dopad. Umělec by měl vzlítnout a mít nadhled.

Pokud ho máte, co z něj vidíte?

Po elektronických umělcích se vyžaduje určitý typ myšlení. To je nebezpečné. Princip zásuvky ničí základní lidský princip udělat něco rukama ve spojení s mozkem. Myslím, že je to nenahraditelné a když to člověk odepíše, tak si odrovná velký kus mozkové hemisféry. Během několika příštích let - a nebude to trvat moc dlouho - budou teoretici, kteří teď adorují všechno takzvaně multimediální a interaktivní a manipulují s lidmi, poděšeně lítat po ateliérech a hledat a sbírat kdejaký šunt udělaný rukama. Přitom to musí mít nějaké zákony, samozřejmě nestačí jenom to, aby to bylo udělané rukama, to je jenom jedna strana mince, na té další je myšlenka, nápad, nějaké poselství. Na odlidštěných městech je vidět, že něco takového přijde, beton a sklo nevylepší sebelepší softwary. Já se nepovažuju za nějakého průkopníka, ale tohle si myslím roky. Nejsem jako někteří moji kolegové, jejichž největší starost spočívá v tom, aby pořád něčemu stačili.

Vy chcete stačit zřejmě hlavně sobě, ne?

Tak nějak. Ale aby člověk mohl stačit sobě samému a svým možnostem, je občas nutné, aby si lehl na záda a nechal všechno plynout kolem sebe, pozorovat mraky, které skýtají úžasnou podívanou.

Nebyl váš otec zklamaný, že jste nepokračoval v rodinné lesnické tradici?

Byl. Ale pomohl mi rodinný přítel sochař Vincenc Makovský, který ho několik let přesvědčoval, že jsem dobrý a proto bych měl jít na Akademii. Nakonec se nechal přesvědčit. Otec pochopil, že nemá smysl lámat to přes koleno, že jsem stejně tvrdohlavý jako on a smířil se s realitou.

Makovský vás potom i vzal do svého sochařského ateliéru.

Určitě se najde hodně současných kritiků, kteří nad ním dnes ohrnují nos, ale Makovský dělal nádherné poetistické sochy i výtečný design. Mohl být tvůrce světového formátu, ale byl jenom tím, co mu umožnila skutečnost, v níž žil, a když se podívám na jeho partyzána ve Zlíně, tak je to pro mě především dobře udělaná socha. Já vlastně ani nevím, jestli tam pořád ještě stojí... On s ním měl taky potíže, protože jeho partyzán není partyzán vítězný a jásající, ale spíš plný skepse...je nasranej.

Po škole jste odešel do Sobotína, vesnice v Jeseníkách. Nebál jste se, že se tam...zahrabete?

Nebál. Předtím jsem navázal profesionální vztahy, dal jsem o sobě vědět. Neodjížděl jsem jako bezejmenný umělec. A nepovažoval jsem svůj odchod za definitivní.

Pracoval jste v lese. Jak vás přijali dělníci?

Na začátku jsem se s nimi porval. Byla to součást seznamovacích obřadů, všude se to tak děje. Kdo chtěl dokázat, že není jenom měšťák, to musel podstoupit. A já byl jsem cizák, a umělec ještě k tomu. Byla to nádherná zkušenost.

Tohle období vašeho života je velmi zajímavé proto, že jste se v Sobotíně a okolí, kde jste žil, věnoval velmi specifické podobě land-artu.

Ty věci nejsou zdokumentované, loni jsem se je snažil najít, nafotit je, ale příroda je už plně přijala, vzala si je. Tak by to mělo být, tak je to správné. Zajímavé bylo, že jsem skládal kamenný kruh kolem rozsáhlého území, přestěhovával jsem kameny do jasnější geometrické formy. Nikdo o tom nevěděl, dělal jsem po večerech, v naprosté samotě.

Proč?

Byl začátek sedmdesátých let a to, co jsem dělal, mi přišlo jako dostatečný důvod, aby mě šoupli do blázince. Kdyby se to dozvěděli mí místní kumpáni...Ještě tak brali to, že mlátím do dřeva, že fyzicky dělám a v tom mě podporovali. Ale přenášení šutrů z hromady jinam by je určitě nenadchlo. Na potoce jsem dělal menší čínské krajiny, hráze, přepady vod. Byly to fantastické zážitky, dalo se pracovat se zrcadlením hladiny. Šlo o landartistické pokusy, ale v té době jsem o něčem takovém nevěděl. Proto jsem zastáncem teorie, že určité věci se v člověku líhnou, aniž by byl nucen koukat do Internetu nebo postaru listovat katalogy.

A jak vás napadlo zahalit skálu? Pokud vím, bylo to v čase, kdy se Christo ještě neproslavil svými zabalenými objekty...

Vzpomínám si, jak mě kdysi nadchnula geometrická čistota průseku lesem, který jsme udělali spolu s otcem. Uviděl jsem kresbu v krajině. Ten zážitek se ve mně uložil a po čase jsem s ním pracoval, jenom s jinými prostředky, materiály i motivací.

V Sobotíně jsem nabral sebevědomí, protože jsem si uvědomil, že můžu žít i v nepřízni, v tvrdých podmínkách. A tak jsem se vrátil a usadil se tady, kousek od Prahy. Okolnosti se začaly vyjevovat v mnohem příznivějším světle. Jsem stejně možná dítě štěstěny. Sehnal jsem pozemek, dostatečně veliký, abych mohl dělat pod širým nebem.

S jakým nástrojem se vám pracuje nejlépe?

Se sekerou. Provází mě odmalička. V mládí jsem měl povinnost přes léto nadělat na každou zimu zásobu dříví, srovnat ho do kůlny a běda, kdyby nám pak scházelo! Až potom jsem mohl jít za holkama. Nikdy jsem to otci nemohl vyčíst, byla to skvělá výchovná metoda - přes hubu mi nikdy nedal. Holt mi byla ta sekera přisouzená, brzy, už v osmi letech, jsem si s ní dokázal udělat hokejku samorostku, která byla nezničitelná. Dokonce jsem svedl i brankářskou...každej chtěl mít samorostku od Beránka, ale neměli šanci.

 

Jiří Beránek se narodil 21. listopadu 1945 v Borkovicích. V letech 1961 až 1965 studoval na střední odborné výtvarné škole v Praze a v letech 1966 až 1972 na Akademii výtvarných umění. Vystavuje od roku 1973, samostatně od roku 1979. Jeho dílo je zastoupena například ve sbírkách Národní galerie, Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie hlavního města Prahy nebo Moravské galerie v Brně. Od roku 1988 je členem slenem volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. V roce 1991 yískal grant Pollockovy nadace. Od roku 1994 učí na Vysoké škole uměleckoprůmzslové v Praze.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz