FINANČNÍ VEGETARIÁN
Dlouho jsem si nebyl jist, jestli je litvínovský písničkář XAVIER BAUMAXA (34) geniální básník, nebo idiot; obdivoval jsem se některým jeho veršům, ale těžko překonával písňové pasáže otylé vulgarismy natolik, že pro hovorovou češtinu už zde nezbylo místo. Na druhou stranu jsem musel během koncertů vždy ocenit zpěvákovu mimořádnou schopnost improvizace, pohotovost a vybroušený vtip, během našeho povídání navíc i nesporné vypravěčské nadání menšíkovského rozměru. I když nás servírka v kavárně málem odmítla obsloužit - to poté, co vtrhla do vzpomínek na dětství, zakončených písničkářovou větou: "No prostě fakt hustá šukárna ..." Překrásně se na ni usmál.
Odkud se vzal váš pseudonym, je dnes už poměrně známé, ale dost by mě zajímalo, co přivede absolventa pedagogické fakulty a učitele angličtiny do skladu obchodního domu Baumax řídit ještěrku?
Tak to mělo několik důvodů. Jednak prachy, za druhý to bylo pořád totéž, což pro mě bylo ubíjející; nemám trpělivost neustále od začátku něco opakovat. V muzice se můžu pořád někam vyvíjet, ale v učení jsem to nedokázal. A za třetí strašně trpěly moje hlasivky - mluvil jsem šest osm hodin denně a pomalu mi odcházel hlas. Tak jsem se sebral a šel makat do Baumaxu, kde mi ta práce připadala mnohem pestřejší. Prostě jsem se potřeboval šoupnout někam dál.
A opravdu to byla pestřejší práce?
Mě to fakt bavilo! Ze srdce nesnáším nakupování! Jakmile už musím do krámu, tak tam jenom vlítnu, rychle naházím do košíku, co potřebuju, a padám ven. Ale pracovat na straně prodávajícího mě bralo. Nejlepší to bylo ve skladu - jezdit s ještěrkou, nakládat a přijímat zboží, skenovat ho, hledat diference v dodávkách a každý den si ověřovat, jestli jsi tu práci udělal dobře. Po těch třech letech, kdy jsem vtloukal bankovním úředníkům do hlavy angličtinu, bylo strašně příjemný pracovat rukama. Navíc jsem to dělal asi jen půl roku, pak jsem povýšil na zástupce vedoucího prodejny, nakonec jsem rok dělal šéfíka Baumaxu v Ústí nad Labem, kde jsem řídil tak osmdesát devadesát lidí, a pak mě na dva roky uklidili šéfovat do Mostu. Jenomže ve finále se mi práce začala děsně třískat s muzikou, obojí už jsem nestíhal, a tak jsem tu práci začal trochu vojebávat.
Co vás vlastně přivedlo k hudbě?
Od desíti let jsem chodil na kytaru do lidušky, pět let jsem brnkal podle not, doma se pak učil písničky Karla Kryla a Jarka Nohavici, který jsem mastil s kámošema u ohně a po hospodách. To už jsem měl i svou první kapelu, Vandalové, někdy v páté třídě na základce. A na Mácháči ve škole v přírodě jsem napsal svůj první hit o spolužáku Zdeňku Lupínkovi. Jeho táta byl nejdřív diplomatem, takže strávili tři roky v Libyi, pak se stal náměstkem ministra obrany Václavíka. Měli všechno z tuzexu a my k nim chodili na čabajku a na kinder vajíčka. Zdeněk nosil do školy místo aktovky diplomatický kufřík a my si z něj dělali srandu: Tolstoj žuk něsjot čemodanik! Jinak to byl takový urostlý, tlustý kluk; říkali jsme mu Slůně. A já o něm složil písničku Slůně stůně: Špeky v komoře, sádla na dvoře, střeva v kyblíku, hlava v nočníku, oči v míchačce, zuby v lapačce, plíce na písku, játra v notýsku, slůně stůně, to je vůně ... Když jsem o něco později založil kapelu Faulnamusic, tak jsem si od Martina Maxy půjčil nějakou drahou akustickou kytaru, pozvali jsme si dětský pěvecký sbor a tuhle písničku natočili. A je fakt dobrá na to, že je od desetiletého týpka; zajímavá anatomická záležitost!
Pokud vím, tak Martin Maxa je oblíbeným zpěvákem vaší maminky. Dávala vám ho za vzor?
No pořád! Matka ho má ráda, protože dělá písničky, který se dají pouštět v rádiu - prostě nepíše takový sprosťárny jako já. Ale pro mě vždycky bylo důležitější, že měl Maxa v Litvínově senzační rockový klub, kam jsme chodili s partičkou kalit; fakt těžký štamgasti! Jmenoval se Pijonýr, ale klidně ho mohl nazvat Pyjonýr, protože v horním patře byla šukárna. Prostě taková místnost, kam se člověk chodil vypořádat se svými nepokojnými hormony; taky jsem tam párkrát byl. Občas to tedy nevyšlo, protože už tam bylo obsazeno, jindy bylo zas zapotřebí dávat si pozor, protože na stole se s přibývajícími hodinami válelo stále větší množství tělesných odpadků. Takže fakt hustý, ale dobrý klubík. Navíc Maxa byl vždycky hrana, takže kdykoliv byly v klubu nějaký nepokoje, tak je dokázal poměrně rychle srovnat - roztrhával rvačky a kolikrát jsem zažil, že se zastal slabšího. Fakt je, že když jsme zjistili, že má v horním patře zaparkovanou kánoi, a sjeli na ní schody, přičemž jsme mu ji málem řachli, tak jsme takřka dostali do držky, ale jinak byl v pohodě. Pak dostal od někoho pažbou pistole po hlavě a vznikla z toho kauza, že se v klubu střílelo. To je sice blbost, ale pravdou je, že tenhle klubík pak začali navštěvovat místní mafiáni a vždycky někoho bezdůvodně zmlátili - lidi nakonec dostali strach a přestali tam chodit. Logicky už ten klub neexistuje. Což je škoda, protože se tam skvěle dělaly valný hromady ...
Valné hromady?
No jasně. To se dělá tak, že z repráků smaží třeba Manic Street Prea chers, najednou se někdo skácí na zem a na něj se sesypou všichni návštěvníci klubu, takže na něm vyroste asi metr vysoká valná hromada, fakt třeba půl tuny. A ten chudák leží vespod, strašně se tlemí a zároveň nemůže dejchat; úplný adrenalin z hudby! A když pak vstane, tak je úplně dodrbaný a druhý den se probudí s pohmožděnými žebry. Prostě sranda!
Tak to jste museli zavření klubu Pijonýr mimořádně litovat!
Ani ne. My pak začali chodit do Ruďáku, který dneska vlastní Maxův brácha. Taky slušný pařby! Občas končily tím, že jsme úplně ožralí vykradli všechny nanuky z mrazáku, ale většinou jsme jen ubírali piva z účtu - to se nasliní prst a umaže se pár čárek. V tom sporém hospodském osvětlení se na to většinou nepřišlo. Navíc nás tam sedělo vždycky tolik, že by si nám žádný pingl nedovolil dát po hubě. Obyčejně sice byli pořádně nasraní, ale když nejsou prachy, tak se zkrátka pár piv umazat musí. To by se pak člověk pořádně nevožral a návraty z hospod by nestály za nic. A přitom právě cesta domů bývala vždycky nejlepší.
Co je na potácivém návratu z hospody tak úchvatné?
My si rozhodně cestu domů užívali! Ničili jsme, na co jsme přišli, převrhávali popelnice, strhávali ploty, dělali uzly na stěračích - vezmou se stěrače, překříží se a urvou ... Jednou jsme takhle šli z hospody po stopách našeho kámoše Chusmary, chudáka s malými rameny, největšího ničitele z celý party. Tam, kde byly utrhaný stěrače, převrácený popelnice nebo proražený díry v zadních sklech aut, tam se na chvíli zastavil. Objevili jsme ho u Partíka zrovna ve chvíli, kdy nadzvedával betonový sloupek u vchodové brány, že s ním jako jebne o zem. Snažili jsme se ho přesvědčit, ať to nedělá, ale nedal si říct ... To byl asi náš největší tah! Moc si z něho nepamatuju, snad kromě toho, že kluci pak rozmlátili telefonní ústřednu, takže v půlce Litvínova nešel telefon ... Jindy jsme jezdili ožralí autem, na kapotě visel jeden z členů posádky, stěra pak pár lidí honilo po půlce Litvínova. Dneska se jim moc nedivím - teď bych takový týpky, jako jsme tehdy byli my, zvlášť kdyby se mi prošli po autě a promáčkli mi kufr, taky zkoušel inventurně dohledat.
Učiněný Mirek Dušín!
To je fakt. My jsme kalili se třema kámošema: Kitara, což je týpek omezující svůj pohyb na minimum, takže když jsem se pro něj stavoval, ať jde ven, tak po mně většinou hodil rajče a zařval: "Eh, a upadnou mi kytary, ne?!" Pak Bali, který je bývalý litvínovský hokejista, a ukrajinský básník Em Ruděnko, usazený v Čechách, který si umí s češtinou hrát líp než kdejaký Čech. Společně jsme se jeden večer ožrali a na místě složili asi deset minimalistických básní - pak se z toho stalo pravidlo, že tyhle básně musí mít maximálně sto šedesát znaků, aby se vešly do esemesky, protože zbytek je stejně balast ... Tak třeba báseň Ženy: Ženy jsou potvory/muž, aby dobýval/všechny tři otvory. Na to volně navazuje báseň z cyklu Ženy - Tři zbytečné otvory: Jedním ti nadává/druhým ti nedává/třetím na tebe sere. Pak byl taky cyklus Města. Třeba Semily: Nemocnice v Semilech/tvrdě frčí v senilech/očkujíli senily/nutí jejich family/aby se myly. Ale nejlepší je báseň Bulat Okudžava - Pohrdání publikem: Meňa zovut Vladimir/vy socky! Mimochodem s Emem Ruděnkem jsem se seznámil na jednom odpoledním čaji v klubu DMD, kam se chodilo každou neděli ve čtyři, takže v devět večer už byl člověk úplně vyřízený. My totiž hráli skvělou hru zvanou Rumová přestřelka. Prostá pravidla - někdo vždycky došel pro čtyři velké rumy, do jedné ruky panáka, z druhé se udělala pistole, člověk ji přiložil ke spánku, imaginárně se odprásknul a lupnul do sebe ruma na ex. A to se opakovalo tak dlouho, dokud první z nás nespadnul pod stůl. To byla podmínka našich odpoledních čajů, dřív se domů nesmělo. Úžasný časy!
Chápu. Co na to vaši rodiče?
Máma se s fotříkem rozvedla, když mi byl asi rok, takže na mě byla sama. A co mohla dělat? Zmlátit mě nemohla, na to už neměla, i když se o to občas pokoušela. V tom případě jí stačilo chytit ruce a počkat, až ji ten největší amok přejde, a pak jít spát ... Tak já se poprvé ožral ve dvanácti, od takových čtrnácti patnácti chlastám pravidelně, takže matka si zvykla docela brzo. A s tátou se dodnes vídáme párkrát do roka, myslím, že žádný blízký vztah nemáme. Matku samozřejmě navštěvuji častěji. Ale já to nemám moc hozený přes rodinu, pro mě je důležitější, jestli je mi ten člověk blízký. Proto mám třeba v mobilu jednoho kámoše uloženého jako Matka; tak mu i říkám - čau, matko! Svou biologickou matku mám v mobilu uloženou pod B - jako Bouchačku. To vzniklo tak, že moje matka dobře vaří, a já jí proto vždycky nasliboval, že přijedu na večeři, ale většinou jsem se někde ožral a nedorazil. A ona mi druhý den volala, kolik toho zase navařila a pak že to do sebe musela nabouchat sama. Od té doby jí já i mí kámoši říkáme Bouchačka. A matka to bere, ona je dost v pohodě. Občas mezi nás přijede na sud, dá si svá dvě tři malá piva, po prvním je nalitá, strašně nás baví a my se bavíme na její účet. Přitom ještě nikdy nebyla na mém koncertě! Nedávno na mě byla naštvaná, že jsem ji zapomněl pozvat na křest své poslední desky do Lucerna Music Baru. To mě mrzí, to jsem idiot. Mohla s námi Vlasta Bouchačka trochu zapařit. My bychom jí cinkli, i když je mi jasný, že jointa by si s náma nedala, to by se zakuckala.
Předpokládám však, že vaše desky zná. Jak se jí líbí vaše písničky?
Byla dost překvapená, když k tetě do Chomutova přitáhla mou první desku a najednou se z gramce ozvalo, že "jí v mezaninu činžovního domu vomrdal prdel". To se teda pořádně zastyděla. Pak mi doma řekla, že takhle vulgární písničky nikdy žádný rádio hrát nebude, že jsem děsně sprostý a dělám jen ostudu.
V jednom má pravdu - vaše písničky skutečně v rozhlase moc nezní ...
Tohle já vůbec neřeším. Možná že kdyby mé písničky hrála rádia, tak by na koncerty chodilo víc lidí, ale mně je jedno, kolik jich přijde. Mě hraní baví, to jde přes srdíčko. A když už nikoho moje hudba nebude zajímat, tak půjdu zase hákovat. Nikdy jsem neměl problém se uživit. Ale už skoro rok si vydělávám jenom muzikou a nějak to funguje. Není to nic moc, protože kapel je jak sraček, lidí je vůbec jako sraček, ale prostě to zatím jde. Jsem sice takový finanční vegetarián, ale spokojený. Něco vydělám, a to buď propařím, nebo narvu do baráčku. Přestěhoval jsem se na vesnici a spravuji takový malý domek, což mě děsně baví. Udržuje mě to v lajně, jinak bych všechno prochlastal a prohulil. Já jsem na prachy hrozný prase - jakmile nějaký mám, tak je okamžitě rozházím. Neumím šetřit, na to mám příšerně slabou vůli, takže potřebuji nějaký ten hnací motor v podobě permanentní zadluženosti - ať už vůči bance, nebo kámošům.
Nepodezírám vás, že by to bylo z vypočítavosti, takže spíš věkem, nicméně mám pocit, že s postupem času z vašich nových písní vulgarismy pomalu mizí ...
Asi už taky stárnu. Fakt je, že ze začátku ty písničky byly hodně sprostý, na poslední desce už míň, ale neřekl bych, že by jim to ubralo energii. Dřív jsem občas napsal text, který byl i pro mě na hraně. Třeba skladba Penis nebo Farář - to byla dost hustá provokace o černoprdelnících. To už dneska moc nehraju. Jednou se v Brně při téhle písničce vytočil jeden kluk - pořád si spokojeně poklepával do rytmu, ale jakmile jsem dal Faráře, tak demonstrativně vstal, vzal mi mikrofon a zařval do něj, že to si většina z jeho kamarádů farářů nezaslouží! A pak na místě rozsekal půllitr o zem. Měl fakt vztek jak svině! Tak jsem mu ten mikrofon zase odebral a povídám: "Jo, chlapečku, to že se kamarádíš s černoprdelníkama, ještě neznamená, že si ty střepy po sobě nezameteš - jsou tady psi a mohli by si rozříznout ťapičku. Tak šup, šup!" Ale to se nedělo často. Navíc dneska už se sprosťárnama šetřím. Nechci už tolik lacině provokovat, ale spíš používat vulgarismy opravdu jen tam, kde sedí - aby mělo sprostý slovo v písničce tak jasný význam, že by nikomu nevadilo. Mnohem větší frajeřina je napsat text, který má hlavu a patu, je ostrý, a přitom není sprostý. Třeba Nazijazz o Landově vystoupení na Vyšehradě v prostěradlech s odznáčkem Ordo lumen templi, maskovaném písněmi Karla Kryla a účastí biskupa Václava Malého a plukovníka Komorouse v přímém přenosu ČT2. Na tenhle text jsem fakt pyšný - je hodně přísný, v refrénu jsou odkazy na genocidu, filmy Schindlerův seznam a Spalovač mrtvol a knihu Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského. Ty verše ke mně přicházely úplně samy, až mi z toho mrazilo v zádech. Tak takovýhle písničky bych chtěl do budoucna psát.
Kdykoliv jsem vás viděl na koncertě, tak jsem si říkal, že by z vás byl skvělý moderátor, neřkuli bavič ...
My to párkrát s Emem Ruděnkem zkusili a byla to prdel, ale já nikdy nebudu celonárodní bavič jako Donutil. Na to je můj humor příliš menšinový. To vím už od základky, kde jsem taky pořád vtipkoval, ale chápalo jen pár kámošů; většinu okolí to pěkně sralo, hlavně holky. No a to mi tak nějak vydrželo dodneška.
NAZIJAZZ
Napíšu Indře Vostrý, kámo,
bude to vostrý
proč za mý peníze kupí dokola
pořady tupý
já si chci užít švandu a vy tu
necháte kázat Landu
von si tu plácá bílý střívka,
z toho jdou voči šejdrem
i takovým lidem
jako je nevidomá dívka
Nic než národ!
Napíšu Indře Vostrý, kámo,
bude to vostrý
proč kromě pořadů pro
mateřskou školku
začali dávat lekce neofolku
z éteru na mě zvrací maník, co
tě baseballkou bací
to jsem si vážně nepředplácel
to není Seifert ani Bezruč, to
není Skácel!
Nic než národ!
...tak pojď, Davide, přiš?
si pořádně tu šesticípou
hvězdičku...
Z komína stoupá k nebi dým
a v něm se vznáší Rudolf
Hrušínský
Pomalu padá ptáče, vím, že
maloval ho Jerzy Kosiński
Schindler už vstává, bude
psát - má na to zbrusu nový
propisky
Dejte mi mobila, zavolám
Vostrý, už to zvoní - podruhý,
postý
pak to zvedá ňákej týpek, to co
mi říká bude asi vtípek
ale podívej na mýho bombera,
co se v něm skrývá dobera!
Na to ti zvysoka říkám ,,sojka!"
pak zapnu kisnu a vona to dává
live ČT-dvojka!
Nic než národ!
... tak pojď, Ester, zazpívej nám
krásně tím svým orlím nosem:
Z komína stoupá k nebi dým
a v něm se vznáší Rudolf
Hrušínský
Pomalu padá ptáče, vím, že
maloval ho Jerzy Kosiński
Schindler už vstává, bude
psát - má na to zbrusu nový
propisky
XAVIER BAUMAXA
(vlastním jménem Lubomír Tichý) se narodil 6. prosince 1973 v Mostě. V dětství se v lidové škole umění učil na kytaru, ve čtrnácti letech založil svou první kapelu - Prach -, o dva roky později punkovou skupinu V. M. H., nedoceněnou severočeskou legendu. Absolvoval gymnázium v Litvínově a Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština a angličtina. Nějaký čas pak působil ve formaci Faulnamusic, následně začal vystupovat v básnické dvojici s Emem Ruděnkem. V devětadvaceti letech se vydal na sólovou dráhu jako kontroverzní písničkář s akustickou kytarou, který zaujal svými přisprostlými texty v kombinaci s osobitým humorem. Natočil desky Fenkám (2003), Buranissimo forte (2005) a Retrofutro (2007).
Reflex 30/2007