PSYCHIATRIE NA KŘIŽOVATCE

 

Psychiatrická léčebna v Praze-Bohnicích pojme tisíc tři sta pacientů a je dnes druhým největším zařízením svého druhu v Evropě (větší je pouze ústav ve Lvově s téměř dvojnásobnou kapacitou). Od roku 1990 tu zastává funkci ředitele MUDr. ZDENĚK BAŠNÝ (48). Působil zde jako ošetřovatel i lékař, ale nedosti na tom. Jeho otec byl zdejším primářem od konce padesátých až do poloviny osmdesátých let. Proto lze říci, že rod Bašných se podílel na chodu bezmála stoleté léčebny měrou vskutku ojedinělou.

Veřejnosti je znám případ psychiatra Karla Hynka. Pacient, jenž ho chtěl zabít mačetou, je sice v ochranné léčbě, ale nikoliv v takzvaném detenčním zařízení. Z léčebny může dostat vycházky, a tak se docent Hynek nyní bojí o svůj život. Otázka zní: mohou duševně nemocní snadno utíkat z léčebných zařízení?

Mám docenta Hynka velmi rád. Potkalo ho něco historicky mimořádného. Obdivoval jsem, jak zvládal léčení, ale jeho poslední výroky se mi nelíbí. Rozumím mu jako člověku, jenž se bojí o svůj život. Na druhou stranu to však má negativní, stigmatizační dopad na psychiatrii. Veřejnost nyní opět více vnímá naše pacienty jako nebezpečné šílence. Vzniká atmosféra, jež neodráží objektivní situaci.

S problematikou ochranné léčby se psychiatrie v naší zemi potýká už přes padesát let. Čím to je?

Ochranných léčeb je několik druhů a jedna z nejzávažnějších je sexuologická. V případě, že pacient souhlasí s léčbou, může být účinná. Někteří pacienti však léčbu odmítají a přitom jsou společensky velmi nebezpeční. Tím vniká problém, kdy jsou tito lidé izolováni od společnosti na psychiatrii, která na to nebyla a stále není zařízena. Třebaže právě náš pavilón číslo sedmnáct je dnes jediný v republice, odkud tihle pacienti mohou utéci jen velmi obtížně. Zároveň je před nimi lépe chráněn i personál.

Mluvíte o proslulém pavilónu, ale ten dnes nefunguje jako ještě nedávno, kdy v něm hlídali bachaři. Podle mnohých psychiatrů jste právě vy takto střežený pavilón nechal přestěhovat do Brna.

Realita je trochu jiná. Pavilón si od léčebny na začátku padesátých let přivlastnila Státní bezpečnost, následně byl zařízením ministerstva vnitra a v roce šedesát devět přešel pod ministerstvo spravedlnosti. Bylo to detašované zařízení vězeňské služby -- věznice Pankrác. Režim v této sedmnáctce jsme nemohli ovlivňovat. Takhle to fungovalo do počátku devadesátých let.

Do doby, než vzniklo v rámci vězeňské služby nové zařízení tohoto typu v Brně?

Ano. Ale jak někdejší bohnická sedmnáctka, tak nynější brněnské zařízení byly a jsou určeny výhradně pacientům ve vyšetřovací vazbě a ve výkonu trestu. To však vůbec neřeší problematiku útočníka na docenta Hynka. Člověk, jenž ho napadl, byl zpočátku vazebně vyšetřován v Brně, ale tam se zjistilo, že trpí duševní poruchou, pro kterou nemůže být trestán. Proto byl přemístěn do psychiatrické léčebny. Je v Kosmonosech, ale mohl se dostat i k nám.

Pro koho je určena nová bohnická sedmnáctka a jaký má léčebný režim?

Pacienti jsou přijati z rozhodnutí soudu k ochranné léčbě. Tady se léčí a hodnotí jejich společenská nebezpečnost. Za určitých terapeutických podmínek mohou chodit na vycházky, nejdříve v doprovodu, později i samostatně. Na střeženém oddělení je pětatřicet lůžek. Pokud jde o personál, pracují tu převážně muži. Jsou tu kamery, mříže, důkladné dveře, plot a ještě zeď. Jestliže odtud někdo uteče, neseme za to odpovědnost. Loni se to stalo dvakrát. Jednou "pomohla" návštěva, podruhé někdo propašoval klíče od pavilónu.

Jaké byly následky těchto chyb?

V konečném řešení přinesly změnu na místě primáře, ale nikoliv jen kvůli dvěma excesům. Pavilón byl před třemi lety rekonstruován, do té doby jsme nemohli nést odpovědnost za útěky. Něco jiného je však to, pokud se pacient v ochranné léčbě nevrátí z vycházky. To už je otázka terapeutického odhadu.

Existují pacienti, jejichž stav nedovoluje lékařům, aby jim poskytli vycházku ani v doprovodu?

Ano. Když se nebezpečný pacient odmítá podrobit některým terapeutickým zákrokům a odmítá léčebný režim. My ho nemůžeme léčit proti jeho vůli. Jde potom o neléčitelného pacienta, například se sexuální deviací, který se u nás díky dlouhodobé hospitalizaci dočká invalidního důchodu. Nelze ho však nutit k práci, takže jeho pobyt hradí zdravotní pojištění. Pro takové lidi by mělo být vybudováno detenční zařízení, kde by byl pobyt hrazen z jiných zdrojů.

Máte nyní v Bohnicích takové pacienty?

Vybavuji si dva, kteří vraždili pod vlivem duševní poruchy a pravděpodobně budou nepropustitelní. I navzdory léčbě se to výjimečně stává. Takoví lidé potřebují trvalou detenci na psychiatrii nebo v detenčním ústavu. V léčebně máme i psychotické pacienty, kteří někoho pod vlivem duševní choroby zabili, ale nejsou tak nebezpeční. Těch tu bylo koncem loňského roku jedenadvacet. Avšak pravděpodobnost, že by takový čin zopakovali, je velmi nízká. Jinak bychom je nenechali na odděleních s volnějším režimem.

Kdo je tu nejdéle?

Znám pacienty, kteří zde byli mnoho let. I dnes je zde několik pacientů, jejichž propuštění nebo volnější pohyb mimo oddělení není pravděpodobný. Pamatuji si pacienta, jenž až po více než deseti letech hospitalizace souhlasil s terapeutickým zákrokem, který dával předpoklad pro jeho propuštění z léčebny.

Čili souhlasil s kastrací? Ta však beze zbytku neodstraní deviaci.

Sexuální preference se kastrací ani jinou léčbou nezmění. Odstraní se však vnitřní náboj vedoucí k deviantnímu jednání. Recidiva nepřesahuje po léčbě pět procent. Důležité však je, že tyto recidivy nedosahují někdejší nebezpečnosti jednání.

Pokud by však takový člověk užíval hormony, může být ve stavu jako před kastrací? Nehrozí tady nebezpečí?

Tito lidé pokračují v ochranné léčbě ambulantní formou a chodí pravidelně na kontroly, takže se tohoto nebezpečí nemusíme obávat. Ale je tu jiný problém a velké riziko: někteří z těchto pacientů začínají brát drogy, které mohou v mozku, pravděpodobně na receptorové úrovni, rozpoutat něco, co dosavadní léčba potlačovala.

Jaké drogy jsou v takových případech nejpoužívanější?

Nejdostupnější je pervitin.

V takovém případě se tak říkajíc utlumená deviace může probudit?

Ano, takové nebezpečí existuje. Měli jsme tu jednoho pacienta, chodil již na vycházky a letos měl být po mnoha letech z ústavní léčby propuštěn. Začal si však s drogami, a tím své propuštění oddálil. V léčbě a v možné resocializaci pokračuje v jiné léčebně.

Neberte si následující otázku osobně. V době, kdy tu byl váš otec primářem, jeden pacient v ochranné léčbě chodil na vycházky a vraždil. Kde se tehdy stala chyba?

Šlo o několikanásobného vraha, jenž však netrpěl klasickou sexuální deviací. Sexuologové dokonce opakovaně doporučovali -- kvůli resocializaci -- jeho propuštění z ochranné léčby. Tento sexuální agresor vraždil při vycházkách z léčebny, ale i po propuštění. Nezabíjel však jako sadista, umlčoval znásilněnou oběť, a to velmi pravděpodobně pod vlivem pervitinu. K jeho dopadení přispěla žena, kterou však nezabil a zůstal s ní v kontaktu. Mezi jednotlivými vraždami ho vyšetřovala policie, ale vždy mu někdo zajistil věrohodné alibi. Konečné vyšetřování neshledalo v postupu mého otce žádné pochybení. On byl a je uznávaný psychiatr, a třebaže se opíral o posudky dalších odborníků, vnímal případ jako své osobní selhání. Případ skončil v polovině osmdesátých let, pachatel byl popraven.

Pojďme zpátky k detenčnímu ústavu s deviantními pacienty pod uzavřením. Proč takové zařízení v republice neexistuje?

Stojíme na křižovatce, kdy stát musí rozhodnout, jestli zřizovatelem takového zařízení bude resort zdravotnictví, nebo spravedlnosti. Z jednání meziresortní komise vyplynulo, že bude vybudováno v Psychiatrické léčebně Brně-Černovicích, a to na zelené louce. Jeho cena má přesahovat dvě stě miliónů korun. Nepovažuji však za správné, aby tuhle částku poskytlo zdravotnictví. Já třeba potřebuji čtvrtinu této sumy na rekonstrukci geronto-psychiatrického pavilónu, který musel být z hygienických důvodů uzavřen.

Tím chcete jasně říci, že takový ústav má patřit pod ministerstvo spravedlnosti?

Zdravotnická zařízení mají léčit lidi a nejsou určena pro eliminaci společensky nebezpečných jedinců. S deviantním pacientem, jenž odmítá léčbu a je fyzicky zdravý, nelze nakládat jako s člověkem, který se podrobuje medicínské péči. Detenční ústav by měl být koncipován tak, aby si devianti alespoň na část nákladů vydělali. Neměli by mít status invalidního důchodce. Režim v takovém zařízení musí být odlišný od léčebny. Demokratická společnost má oslabené prvky sebeobrany, a proto v oblasti sociálně patologických jevů hledá řešení v psychiatrizaci problematiky. Je to snaha o "přijatelnější formu" eliminace jinak společensky nezvládnutých jedinců. Současně je však za to psychiatrie napadána. Společnost si tady neví rady a nemá náhradu za někdejší instituty, kterými se zbavovala pro ni nepřijatelných osob. Přičemž psychicky nemocných osob přibývá. Proto nesmíme zapomínat na to, že psychiatrie má léčit, a nikoliv držet někoho bez léčby pod zámkem.

Viděl jste podobná zařízení v zahraničí?

Ano, v Německu a Nizozemsku, a pracují kvalitně, ale znovu opakuji -- důležitý je postoj společnosti. Ta se může například rozhodnout, že psychicky nemocné pacienty budeme léčit jinak. V USA jsou státy, kde lze takové lidi hospitalizovat pouze deset dní či měsíc, pak je musíte pustit. Panuje názor, že jsou svobodní, a tudíž plně odpovědní za své činy. Takže schizofrenička, která pod vlivem svých imperativních halucinací zavraždí čtyři děti, dostane trest smrti. U nás by potrestána nebyla. Ve státech s takovou praxí trpí vysoké procento vězňů neléčenými duševními poruchami. Ovšem jestliže se jednou takto daná společnost rozhodla, už se tím dále nezabývá . Čili psychiatři poskytnou odborný pohled, ale pak musí společnost zaujmout stanovisko a prostřednictvím zákonů stanovit pevná pravidla.

To zní jako alibismus. Psychiatři přece vědí o nebezpečnosti duševně nemocných nesrovnatelně víc než politici, na nichž - vlastně laicích - by leželo rozhodnutí.

Není to alibismus. Bývám často napadán za tenhle názor, ale vycházím z vlastní zkušenosti, protože se v léčebnách pohybuji celý život. Jako psychiatři jsme z nejrůznějších stran napadáni coby představitelé represívních praktik, kteří jsou intolerantní k neformálním projevům a brání nějaké staré pořádky. Doporučuji proto kolegům, aby otevřeně vysvětlovali laické veřejnosti problematiku našeho oboru. Plníme pro společnost odbornou zakázku, ale když nám společnost vymezí prostor v rozporu s našimi představami, budeme se muset přizpůsobit. Jde o to, aby to nebylo v neprospěch lidí trpících duševní poruchou.

Před chvíli jste řekl, že počet psychicky nemocných lidí stoupá. Proč tomu tak je?

Lidé často již nedovedou rozlišit podstatné od nepodstatného. Dnešní styl života se staví podle vzorů, jež nejsou hlouběji zakotveny. Pak stačí docela malé inzulty, aby se hroutily představy o naplnění života. Někdy je to i nevydařená dovolená. Překvapivě jde o mladé lidi, kteří nemají problémy s různými závislostmi. V pražské aglomeraci k nám však často přicházejí lidé s netypickými psychózami. Kolegové je často diagnostikují jako toxické, ale nelze to plně potvrdit. Některé studie však nabízejí jako vysvětlení zvýšenou konzumaci marihuany. Ta může být provokačním mechanismem ke vzniku těchto psychóz.

To se asi nebude dobře číst kolegovi Jiřímu X. Doležalovi.

Na něm bych právě deklaroval, jak je marihuana škodlivá. Znám ho dlouho, nejméně se dvěma třetinami jeho názorů jsem nikdy nesouhlasil, ale musím uznat, že psal hbitým perem. To se mi ale poslední dobou nezdá. Podstatnější je však jiný fakt: jeho články jsou zhoubné tím, že bagatelizují vážný problém. Zatímco se společnost snaží intenzívně bojovat například s kouřením a alkoholem, on propaguje legalizaci dalších škodlivých návykových látek. (Srovnejte toto konstatování s posudkem na JXD z pera téhož doktora Bašného v minulém čísle Reflexu - pozn. autora.)

Z vašich slov vyznívá kromě jiného i rozladění nad tím, že společnost si psychiatrie jako oboru příliš neváží. Nemám pravdu?

Odpovím jinak. Mě nejvíc rozladí fakt, že obvykle nás nejvíce kritizují ti, kteří nejméně znají náš obor. Nejčastěji jsou to novináři. Říkají: "A co šoky? Děláte elektrické šoky?No to je hrozný!" Pak se ptám, co o tom vědí, a oni nedokáží odpovědět. Tihle lidé vlastně reprezentují názor laické veřejnosti, který se však bohužel příliš neliší od mínění kolegů z jiných medicínských oborů. Přitom se málokdo zajímá o to, v jakých podmínkách musíme léčit.

 

 

MUDr. Zdeněk Bašný se narodil roku 1955 v Praze, v dorostu vrcholově sportoval (brankář házené), absolvoval střední zdravotnickou školu (obor všeobecná sestra) a fakultu všeobecného lékařství UK. V bohnické léčebně působil coby ošetřovatel již při studiu a jako lékař zde nastoupil roku 1982. Ředitelem se stal v roce 1990. Jeho manželka Eva je zdravotní sestra, mají tři děti. Největší hobby: po celý rok víkendové pobyty ve srubu na Křivoklátsku, kde není zavedena elektřina a donedávna zde nebyl ani signál mobilního telefonu.

TEXT PAVEL KOVÁŘ

FOTO PETR JEDINÁK