XYXYXYXYXYXYXY

OTEC JE PITOMEC. MATKA TO ŘÍKALA.

Pepíček jde s mámou do poradny, aby se tam po letech setkal s tátou. Jakmile ho uvidí, dostane záchvat. Vzteká se, kope, ječí. "Ty hajzle! Ty dobytku! Nechal jsi v tom mámu samotnou! A na mě ses vykašlal! Ty svině!" Je přesvědčen, že toho chlapa upřímně nenávidí. Otec je v šoku. Proboha, kde se to v tom dítěti vzalo? A co s tím, když Pepíček žije s matkou, která nechce, aby se s ním stýkal?

Rozvedený, zavržený a od dětí izolovaný rodič, který předtím neprováděl v rámci rodiny nic, co by překračovalo meze zákona a přiměřeného slušného chování, často čeká, "až děti dorostou". K trpělivosti ho vedou i mnozí psychologové, je přece lepší dítka nestresovat. Ve skutečnosti takový člověk ztrácí nejen několik let, během nichž děti dorůstají, ale naději na normální vztah se svými potomky vůbec. A děti si také odnášejí psychické postižení. Americký psycholog Richard Gardner, který v roce 1986 definoval "syndrom zavrženého rodiče" (SZR) jako první, dokázal jasně diagnostikovat případy, kdy děti považují jednoho rodiče za budižkničemu jenom proto, že jim to ten druhý vtloukl do hlavy. Se středními a lehčími případy může pomoci ambulantní péče psychologa a pravidelný styk se zavrženým rodičem. Těžší kauzy je nutno řešit změnou výchovy čili přesunem dítěte od zavrhujícího k zavrženému rodiči a odbornou léčbou.

ČESKÁ BITVA
Je známo, že se u Evropského soudu kupí stížnosti českých otců na nečinnost soudů. Roste i komín otcovských kauz na stole ombudsmana. Odborníci varují, že naše společnost je nemocná tzv. rozvodovou patologií -- bývalí partneři se spolu prostě nedokáží dohodnout. Až v poslední době soudci napomínají matky, které odmítají své děti "půjčovat" otcům, udělují jim vysoké pokuty (i 50 000 za zmaření jednoho styku dítěte s druhým rodičem) a sahají ke krajnímu řešení -- policejní asistenci při předávání dětí. Musí to být? "V obecném povědomí převládá názor, že pokud se rozvedená matka nezletilého dítěte rozhodne připravit je o otce, pak je proti tomu každý bezmocný. Nezřídka je možno tento názor slyšet zejména od těch, kteří ochranu práv dítěte i jeho rodiče mají v náplni práce -- soudců a pracovnic orgánů sociálně právní ochrany dětí. Abnormalita se tak ke škodě lidí a společnosti stává normalitou," píše Luboš Patera v Britských listech. Názor z jiného břehu rozvodové stoky zní také rozhodně: Podle tiskového prohlášení nevládních organizací Liga lidských práv, Fond ohrožených dětí, Růžová linka, Acorus a ROSA ze dne 17. 6. 2004 jsou soudně nejaktivnější otcové údajně často ti nejhorší. "Upozorňujeme na to, že někteří ze členů a sympatizantů sdružení Spravedlnost dětem a Sdružení za dodržování práv dětí a rodičů, kteří se domáhají svých otcovských práv, se dopouštěli v rodině fyzického a psychického násilí vůči své partnerce a dítěti. (…) Chtěli bychom narušit (…) jednostranný způsob prezentace této problematiky," praví se v rozhořčeném textu. Aktivní otcové prý v hojném počtu navštěvují soudní jednání ve věcech nezletilých dětí, kde obhroublými poznámkami napadají přítomné matky, advokátky a soudkyně, aniž by znali konkrétní případ.

S OTCEM ČI BEZ
Liga lidských práv opakovaně zdůrazňuje: "Nesouhlasíme s názorem (…), že styk s dítětem se má uskutečnit za každou cenu i proti vůli dítěte a že soudy by měly i v těchto případech styk vynucovat." Luboš Patera píše taktéž s velkou dávkou pomyslných vykřičníků: "Každý rodič musí umět zajistit styk dítěte s rodičem druhým (tak jako zajišťuje povinnou školní docházku …), jinak není schopen dítě řádně a správně vychovávat a mělo by neprodleně dojít ke změně výchovy. Ačkoliv naprostá většina otců změnu výchovy žádajících má vhodné lidské a výchovné předpoklady i materiální podmínky, soudy upřednostňují zachovávání protiprávního stavu a devastaci dětí. (…) Mít svého tátu i po rozvodu je velká hodnota." Na existenci syndromu zavrženého rodiče se oba tábory shodnou, ale zatímco Patera jím buší na železná vrata, jimiž jsou izolovány děti od rodičů, Liga lidských práv & Co. se ohánějí případy, kdy matka chrání děti před násilím a mravním ohrožením ze strany bývalého partnera. Jedno je jisté: je-li prokázáno špatné zacházení druhého rodiče s dítětem, pak diagnózu SZR nelze na rozpadlou rodinu aplikovat. Ale takové dokazování je těžká věc. Viz nedávno u nás medializovaný případ, kdy se otec po letech konečně setkal s dětmi na příkaz soudu. Stalo se tak na půdě Fondu ohrožených dětí. Usilovně a obhrouble své ratolesti přesvědčoval, aby žily s ním. Když to nechtěly poslouchat, padla prý facka. FOD další schůzku zaznamenal (dítě je tu oslovováno jako "debil a otcovrah", matka se "kurvila celej život" a její partner je "vrahounskej hajzl" …), ale vystavil se tím žalobě. Uvedeno na pravou míru doktorem Eduardem Bakalářem: "Cílem styku rodičů s dětmi je pravidelný, smysluplný a láskyplný vztah. Výhody zřetelně převažují dílčí komplikace. Děti, jež jsou v kontaktu s oběma biologickými rodiči, obecně lépe prospívají. Když se s prvním rodičem něco stane, mají děti ještě jedno útočiště. Rodič, který se o děti stará sám, bývá přetažený, podrážděný, jeho názory jsou jednosměrné a zůstane na dítě fixovaný. A počtem zavržených rodičů se společnost stává zahořklejší."

DOKTOR OTCŮ
"Lidé si kradou všechno možné. Bylo by s podivem, kdyby si nekradli něco tak cenného, jako je dětská duše," říká PhDr. Eduard Bakalář, znalec syndromu zavrženého rodiče. Zkušený psycholog léta vedl poradnu pro otce a nyní pro rozvedené rodiče obého pohlaví, neboť zavržených matek prý u nás začíná přibývat. Uvádí pět motivů, které nás mohou vést ke "krádeži" dítěte druhému rodiči. Popisuje je jako potůčky a říčky slévající se z našeho vědomí i podvědomí v ničivý veletok. Jsou to: Motiv POMSTY -- za citová i hmotná příkoří, často jen subjektivně pociťovaná, bez reálného důvodu. MOCI -- jen já budu rozhodovat, co bude s mým dítětem! BEZPEČÍ -- mé dítě nebude nikomu donášet, v jaké jsem situaci, navíc co kdyby se mu u druhého rodiče líbilo víc. "PAPOUŠEK" -- ať se dítě naučí radši opakovat, co říkám já. A ty nejpodstatnější: NÁROKOVÁNÍ VÝHRADNÍ LÁSKY -- chci, aby dítě milovalo jen mne. POTŘEBA VLASTNÍHO POKRAČOVÁNÍ V ČASE -- potomek ponese do budoucna mé životní hodnoty v neředěné formě, zejména nikoliv ředěné někým, koho nemám rád(a). Ale co když je otec opravdu prakticky nepoužitelný? Ženská všechno oddře a pak je ještě vystavena psychické újmě ze strany partnera. "Já nepopírám, že někteří otcové takoví jsou. Ale jejich stín padá nesmyslně i na otce průměrné a nadprůměrné. Ti pak přijdou, aby se mne ptali: Jsem opravdu tak strašný táta? Je to se mnou tak špatné, že nemám nárok na setkání s vlastním dítětem? Tito frustrovaní lidé tu žijí mezi námi a spoluvytvářejí naši společnost. O obrovském psychickém dopadu na děti nemluvě."

PROGRAMOVÁNÍ DĚTÍ
Jak dětem programovat mozek v jazyce SZR? Není to tak složité. Stačí jim tvrdit, že půlka jejich genetických vloh pochází od totálního trotla. Nehledat na druhém rodiči žádné kladné stránky, obviňovat ho ze všeho, co se namane. Pokud se s ním děti stýkají, řídit jeho citové a ekonomické vydírání ("Ať ti tu výbavu na hory koupí táta!"). Učit tak děti patologickému chování. Vymýšlet si a navádět je, aby si druhého rodiče zhnusily. Chce se druhý rodič soudit? ("Všechny nás dostane do vězení!") Nechce se soudit? ("Vůbec mu na nás nezáleží!") Programující rodič nevidí škody, které dětem způsobuje. A děti ho nejen papouškují. Bývají v odsudcích ještě tvrdší než dospělí, zvlášť když s něčím mají velký vnitřní problém. Typickým výsledkem SZR, kdy dítě programuje otec, je toto: "Moje matka je pěkná čubka. Táta to o ní vždycky tvrdil a pak nás opustila s jiným chlapem. Chtěl jsem určitě zůstat s tátou, i když mě prosila, abych šel s ní. Táta je chlap a má věci srovnaný. Ona neuměla ani vařit, ani nic jinýho, pořád jenom brečela." A tohle jste už určitě někdy slyšeli: "Matka mi vždycky říkala, že fotr byl totálně nepoužitelnej. Měl jsem s tím velký trable. Nechal mě napospas matce, se kterou si vůbec nerozumím! Jak mu můžu odpustit? Možná že některý věci mám po něm, ale můžu jenom hádat. A matka mi nic neřekne."

BUDOUCÍ NADĚJE
Původně měl tento článek začínat informací, která zazněla v Událostech na ČT 1: V prostorách Olivovy léčebny v Říčanech bylo v květnu roku 2003 založeno reintegrační centrum. Jestliže jste zavrženým rozvedeným rodičem, můžete se právě tady pokusit o nápravu pod vedením odborného psychologa. Kdo o léčení rozhoduje? Jak probíhá, jak silné emoce tu propukají? Jak to zvládají děti? Jak se vybarvují rodiče? Stojí více samotný pobyt, či četné denní telefonáty druhého rodiče a jaké jsou tu konkrétní případy? To všechno mě zajímalo. Jenže v Říčanech zatím bohužel žádné reintegrační centrum nefunguje. Ředitel Olivovy léčebny Jiří Nastuneak mi nejprve do telefonu tvrdil, že "… vše je připraveno, čekáme na první soudem nařízený případ". Podle jednoho z iniciátorů projektu, PhDr. Eduarda Bakaláře, však už jeden otec desetileté holčičky dokonce zaplatil třítýdenní letní pobyt, aby se pak matčinu právníkovi podařilo zjistit, že léčebna ani po roce od založení nepožádala o pověření na tuto činnost. Pan ředitel zdůvodňuje zdržení nečekaně rozsáhlou rekonstrukcí objektu a konečně zmiňuje i "... určitou opatrnost. Jako každá práce s lidmi, navíc v naší zemi nová, není prosta určitého rizika. Nechceme začínat nic, dokud všechna potenciální rizika nezmapujeme a neeliminujeme." A dodává: "Zájem o naši službu v oblasti SZR je velký." I v zahraničí je reintegračních center velmi málo. Kanadskou nadaci Rachel s početnou mezinárodní klientelou vede Pamela Stuartová, která si horor s názvem SZR prožila coby čtyřnásobná matka do dna. V roce 1991 (byl z toho kanadský soudní precedens) se jí po dvou letech odloučení od dětí podařilo přesvědčit soud o zlovolnosti bývalého manžela. Poté jí byly do péče svěřeny dvě mladší děti, s těmi šlo ještě pohnout. "Asi po týdnu od zahájení reintegračního procesu jsem šla poprvé nahoru do ložnice, kterou jsem měla sdílet se svými dětmi. Když jsem vstoupila, začaly mě tlouci, a to ze všech sil," vzpomíná paní Stuartová na drsné začátky léčby. "Zdálo se mi, že to trvalo až moc dlouho, ale vydržela jsem to. (…) Při bití jsem byla častována všemi možnými nadávkami, které jsem znala i neznala, nejčastěji to bylo ,čubka', ,krysa' a podobná slova. Postupně jsem cítila, že jsou již unavené. Frekvence úderů se zpomalila. Koneckonců, jak dlouho můžete bušit do člověka, když je vám sedm let a je to skoro o půlnoci? Buďme praktičtí! Takže děti se nakonec unavily a zalezly do svých postelí. Častovaly mě různými nelichotivými jmény, občas plivaly a pak ztichly. Prostě usnuly! A to byl první průlom."

STAV NA ČESKÝCH STOKÁCH
Styk dětí s druhým rodičem určuje soud anebo se rodiče domluví, že to "nějak" zvládnou, ale k dohodě často nedochází. Z přibližně třiceti tisíc rozvedených manželství ročně je zhruba dvacet tisíc s dětmi. Těch dětí je asi třicet tisíc (připomeňme i děti nesezdaných rozcházejících se párů). Z devadesáti procent zůstávají dítka s matkou, z osmi s otcem a dvě procenta jich soud svěří někomu jinému. Statistika tzv. střídavé péče se zatím neuvádí, počet případů dětí se syndromem zavrženého rodiče se ani nesleduje. Zabývají se vůbec soudy fenoménem SZR? "Soudy jsou byrokratické, až na výjimky odlidštěné instituce, které nemají vůli přijímat nové myšlenky," říká Luboš Patera. "Jen aktivní rodič, který si nastuduje literaturu a mluví o tom v soudním řízení, prosadí, že soud začne problém vůbec vnímat. Jedině pracovníci úřadu ombudsmana u nás pracují s termínem SZR bez předsudků. A relativně často vytýkají sociálním pracovnicím, že svou činností napomáhají vzniku SZR." Pokud se totiž rodiče nedokáží ve víru emocí dohodnout, mohlo by se jim to podařit přes odborného nestranného prostředníka. U nás však sociální pracovnice tradičně brání matky s dětmi a nesnaží se o mediaci mezi rodiči. Zbývá možnost obrátit se na mediační agenturu. Na lítém bojišti českých mužů a žen má ostatně mediace vůbec svou velikou budoucnost. A znáte tenhle? To není vtip, to je cíl: Pepíček přijde s matkou do poradny, aby ho předala otci zatím alespoň na víkend, než soud pravděpodobně rozhodne o střídavé péči. Kluk mlčí, strnule kouká do země a dělá ksichty. Jakmile se máma vzdálí, pookřeje a začne otce tahat za ruku: "Tati, pojď už! Nestihnem ty motokáry! Slíbils mi to!"
TEXT PETRA KONRÁDOVÁ