DUŠE ALL STARS
Ačkoli je tento rozhovor veskrze o hudbě, několikrát v něm vzpomeneme nejslavnější fotbalový klub světa. To proto, že čím je „bílý balet“ pro kopanou, je pro svět vážné hudby Berlínský filharmonický orchestr. A jestliže v něm hraje, a dokonce vede nástrojovou sekci hornista RADEK BABORÁK (30), je to stejné, jako kdyby nějaký Čech hrál za Real Madrid. Jenomže za Real žádný Čech nehraje.
Čím to, že se váš nástroj tak krásně třpytí ve slunci?
Je to směs mědi, mosazi a zlata.
Po pravdě řečeno, spousta lidí, když se řekne lesní roh, představí si myslivce a halali.
To si představuje správně. Předchůdce lesního rohu - lovecký roh -k lovu patří a v mnoha zemích západní Evropy je hluboce zakořeněna tradice loveckých spolků a hornistů-trubačů.
Zahrál jste si někdy na honu?
Hráli jsem na lovu na lišku, takzvaném parforsním honu, a je to síla, když spustí třeba osm lidí náraz.
Takové to bývá plačtivé nad vyhaslou zvěří.
Plačtivé může být, ale také bojovné. Lovecký roh sloužil jako signální nástroj, podle něhož honec zjistí, kde je zvěř a co má v danou chvíli dělat.
Už zvládáte kompletní klasický repertoár pro hornu? Asi není velký.
Ten jsem měl v podstatě zvládnutý už ve čtrnácti letech. Je pravda, že nemáme tolik sólových skladeb jako klavír nebo housle, ale máme sonátu od Beethovena, čtyři koncerty od Mozarta, Brahmsovo trio, dva koncerty Richarda Strausse a taky třeba Hindemitha anebo Brittena.
Co je pro vás důležité při jejich interpretaci?
Chci hrát tak, aby měl posluchač dojem, že hrát na hornu je snadné, a vyvrátit mýtus, že je to nástroj náchylný k chybě.
Ty vy prý nikdy neděláte.
To není pravda. Mnoho pasáží můžete cvičit hodiny, přesto je nikdy nenacvičíte do úplné bezpečnosti. Velkou roli hraje i štěstí.
Jak ten podivuhodný stroj funguje?
Na základě fyzikálních zákonů. Stejně zahraje trubka z jakéhokoli materiálu, když bude dlouhá tři a půl metru. Vezmu-li si zahradní hadici této délky a dám si na ni svůj nátrubek, zahraju na ni. Ty tóny tam dostanu, i když ne v té kvalitě, protože je z gumy.
Proč právě 3,5 metru?
Už v pravěku, když duli do zvířecích rohů, zjistili, že čím delší trubku mají, tím větší má rozsah. To, že je lesní roh stočený, nehraje roli.
Nechyběly by vám u zahradní hadice klapky?
Naši předci neměli možnost zahrát celou chromatickou stupnici. Dokázali najít tak patnáct tónů. Pomáhali si tím, že korpus různě ucpávali rukou, drnčelo to a bzučelo, ale dokázali zahrát půltón. Po vynálezu ventilů skladatelé jako Berlioz a von Webber postrádali právě tyto specifické zvuky a dále předepisovali „naturhorny“.
Kdy se vůbec začaly psát skladby pro hornu?
Lully, dvorní skladatel Ludvíka XIV., použil v opeře první lovecké fanfáry. Během lovecké scény náhle nastoupilo čtyřicet trubačů a to bylo veliké haló.
Existuje něco jako česká hornová škola?
Určitě. Koneckonců, svědčí o tom i to, že horny vždy byly chloubou České filharmonie, a jak říkal Schumann, hornová sekce je duší orchestru. Českou tradici založil hrabě Špork, jemuž se lesní rohy zalíbily ve Francii a nechal na ně učit své poddané. Z nich se pak stali zkušení hráči, kteří - jak už to tak bývá - odešli do Německa, do Drážďan. Nejznámější z nich byl Hampl, jehož žákem a později proslulým virtuosem byl Jan Václav Stich-Punto, pro něhož psal koncerty Beethoven i Mozart.
Kdy jste se s rohem poprvé setkal vy?
V osmi letech.
Malé dítě s lesním rohem? To si neumím představit.
Začal jsem hrát na zobcovou flétnu, ale můj první učitel, Karel Křenek, hornista, viděl, že mám úzký horní ret a rovné zuby. Ideální předpoklad.
Někteří by na něj hrát nemohli?
Přední zuby nesmějí jít přes sebe, při tlaku na ně by to šlo do masa a bolelo by to.
Vás to nebolelo?
Cvičil jsem každý den hodinu před školou, po ní jsem šel do hudebky a večer jsem ještě hrál třeba v dechovce, v kvintetu nebo v hornovém souboru. To mě bavilo nejvíc. V té době jsem vyhrál skoro všechny soutěže. Někdy jsem hrál lépe, někdy hůř, ale vždycky asi lépe než ostatní.
Tehdy jste pochopil, že to má smysl?
Samozřejmě jsem si neuměl představit, že budu profi hudebník. Jako každý kluk z Pardubic jsem chtěl být hokejistou, tenkrát Tesla vyhrávala tituly a hrál tam Janecký, Šejba a Hašek. Jako druhou možnost jsem viděl obor číšníka a kuchaře, protože tam nebyla matematika. Vaření mi zůstalo jako koníček. Mám rád takový ten nepoměr: dlouhá příprava -rychlá likvidace.
Ještě na škole jste - výjimečně bez konkursu - nastoupil do České filharmonie. Jak vás přijala?
Dobře, a to i přesto, že jsem dělal průšvihy a všude chodil pozdě. Bylo mi osmnáct a nevěděl jsem si rady s disciplínou. Já nechápal, proč, když přijdu do šatny až pět minut před koncertem, jsou všichni vynervovaní a shánějí se po mně. S odstupem viděno, tehdy jsem ještě vůbec neměl být zaměstnaný. Byla to blbost. Měl jsem v klidu dostudovat, jít na Akademii, pak na mistrovské kursy do USA a pak si teprve hledat místo.
Ale nějaké výhody to snad mělo.
Mělo. Dostal jsem plat. Ve filharmonii jsem tehdy dostal půlúvazek za čtyři a půl tisíce korun, a když k tomu připočítám dvakrát do měsíce sólové koncerty v Rakousku a v Německu, docela solidně jsem se živil. Ale jinak to tehdy byla spíš jenom taková sranda.
Pro mnoho muzikantů je Česká filharmonie vrchol kariéry.
Já je moc dobře chápu, ale s takovými lidmi je nejhorší domluva, protože jsou uspokojeni tím, čeho dosáhli, a zlenivějí. Já jsem kritičtější a pesimističtější. Když s nimi o tom mluvím, nechápou, na co si stěžuju. Ale to není problém jenom u nás. Po odchodu z filharmonie v roce 1996 jsem nastoupil v orchestru v Mnichově a jen těžko jsem v tomto ohledu nacházel společnou řeč s tamními muzikanty. Oni se narodili v Německu, jsou šťastní, že dostali definitivu, a jdou do banky, vezmou si hypotéku na veliký byt nebo barák, koupí si na leasing nejnovější BMW a jsou smířeni s tím, že tam třicet let, do důchodu, zůstanou.
V orchestrech tohoto řádu je definitiva? Nepřezkušuje se?
Ne, zato jsou dlouhé zkušební lhůty. V Berlíně je nejdelší, dva roky, pak člověk dostane kontrakt. Já teď mám smlouvu do šedesáti pěti let.
Naplníte ji?
Určitě ne. Nechci ani jistotu, ani hypotéku. Nechci žít na dluh.
Vy jste ženatý?
Mám dvě děti. Ale když mi dojdou peníze, uskromním se.
Čili nemáte velký dům a nové BMW?
BMW mám, ale staré a krásné. Dluhem se člověk upíše. Lidi si pak nedovolí protestovat, protože by se mohli dostat do konfliktu anebo by je to mohlo otrávit. To nikdo neriskuje. Samozřejmě ti nejlepší mohou jít učit, jako profesoři budou výborně placeni, a ještě budou mít čas dělat si své. Ale těch je minimum. Ostatní musejí hákovat.
Vy si dovolíte protestovat?
Když se mi něco nelíbí, zvednu se a řeknu to nahlas. Mám pocit, že to prostě patří ke zkoušení. Jenže většina dirigentů si myslí, že je lepší to řešit privátně u něj v kanceláři, kde vás zapustí do křesla, stoupne si nad vás s partiturou a všechno vám vysvětlí.
Proč jste odešel z České filharmonie?
Nejsem z Prahy, neměl jsem kde bydlet. A tenkrát mi Gerd Albrecht slíbil byt na Malé Straně, který bych mohl užívat až do konce smlouvy. Jenže za týden ho odvolali. Takže jsem udělal konkurs do Mnichova, abych se o sebe finančně postaral.
Jak jste vnímal Albrechta?
To, že byl první Němec u orchestru a že prý někde vyprávěl vtipy o Rusalce a Mé vlasti, v tom opravdu nebyl problém. Problém byl, že byl průměrný dirigent. Mysleli si, že horší být nemůže, jenže pak dostali ještě horšího a pak ještě horšího. Je jasné, že ryba smrdí od hlavy. Řadový hráč toho moc nezmění, šéfdirigent musí být osobnost. Představoval bych si pro Českou filharmonii nějakého mladého dirigenta, jako byl Simon Rattle v Birminghamu, jenž z provinčního orchestru udělal světoznámé těleso. Měl vizi a dokázal ji realizovat. Nelze se donekonečna spoléhat na to, že Česká filharmonie je jeden z nejznámějších orchestrů na světě a nejlepší v Čechách. Na místě by spíš byla nervozita: specifický zvuk České filharmonie se vytrácí a převládají průměrné koncerty s průměrnými dirigenty. Muzikanti nejsou netalentovaní, ale někdo je musí zbláznit.
Působíte venku. Jaký zvuk tam má náš první orchestr?
Což o to, zvuk má dobrý, ale co naplat, nejlepší nahrávky jsou ještě z éry Ančerla, možná některé s Václavem Neumannem, ale to je tak všechno.
Ale v Japonsku jsou pořád žádaní.
Japonsko opravdu není měřítko. Tam může jet každý, tamní poptávka je neuvěřitelně velká od hraní v muzeu hraček přes různé salónní orchestry a dámské soubory - a my jsme levní.
Chtějí od nás české skladatele, asi je umíme nejlépe.
Nejsem přesvědčen, že když někdo hraje počtyřicáté za rok Novosvětskou, že ji ještě může hrát s nadšením.
Říkáte, že Česká filharmonie je nejlepší orchestr v Čechách. Může se stát, že ji někdo překoná?
Může se stát, že někdo založí nový orchestr anebo že třeba do FOK přijde někdo mladý a zvíří prach, jako to udělal Iván Fischer v Budapešti.
Co provedl?
Nastoupil k tamní filharmonii a řekl: od zítřka nebudete brát dvacet, ale šedesát tisíc měsíčně, ale musíte dělat přehrávky. Čili v podstatě nový konkurs na každé místo v orchestru. Čtyřicet procent lidi jím neprošlo.
Muzikanti v České filharmonii pořád berou málo.
To je pravda.
Musejí si přivydělávat jinde, nahrávat filmovou hudbu a podobně. Je to zdravé?
Je to krajně nezdravé.
V čem se lišil chod Mnichovské filharmonie?
Liší se to už tím, že ta kapela má dvanáct tisíc abonentů. To určuje její postavení. Hlavní jsou koncerty, nahrávání a zájezdy jsou až na druhém místě. Ale ani tam jsem nevstoupil do idyly: dva roky byl orchestr bez šéfdirigenta, načež přišel James Levin, jenž chod orchestru obrátil směrem, který se mi nelíbil.
Co vám vadilo?
Původně jsem do Mnichova šel za předchozím šéfem Celibidachem, což byl můj guru. Jeho ideje týkající se dramaturgie a hierarchie skladatelů mi byly blízké. Také jsem konzervativnější. Najednou jsem byl v situaci, že jsem měl problémy s intendantem i se svou nástrojovou skupinou. Byl jsem kritický a říkal to nahlas.
Ovládal jste němčinu?
Zpočátku vůbec. Muzika je jeden z mála oborů, kdy člověk může být úplně blbej, ale stačí, když dobře hraje. V každém jiném oboru bych tu výbavu potřeboval.
Cítil jste tam takové to „my jsme němečtí muzikanti, kdo je víc“?
Necítil. Vždyť nejlepší německé orchestry jsou zhruba z padesáti procent složeny z cizinců.
Z Mnichova jste se přesunul do Berlínské filharmonie, v současné době jakémusi „Realu Madrid“ vážné hudby. Je to opravdu nejlepší orchestr na světě?
Je mnoho skvělých orchestrů, ale Berlín má nepřerušenou tradici šéfdirigentů a výborně propracovaný marketing. Renomé vybudované za Karajana z poválečné doby zavazuje.
I když Real Madrid každý rok nevyhraje Ligu mistrů, je to all stars team. Platí to i pro berlínské filharmoniky?
Co se týče dechové sekce, určitě. Poznáte to podle toho, že spousta hráčů nahrává pro největší vydavatelské firmy na světě.
Jak jste se do takové kapely dostal?
Hrál jsem tam na výpomoc a kolegové mi řekli: bude konkurs, přijď!
Jak probíhal?
Tak předně úplně jinak než například v České filharmonii. Tam rozhoduje celý orchestr, ne jenom umělecký rada. Nehraje se anonymně za plentou, ale ve velkém sále a veřejně hlasuje každý, kdo přijde.
Kolik bylo zájemců?
Měl jsem divokou kartu, šel jsem rovnou do finále. Byli tam se mnou například hráči z La Scaly, z Londýnského symfonického orchestru, z helsinského rozhlasového orchestru, z mnichovské opery. Ve finále nás bylo celkem dvanáct, do druhého kola postoupili tři, v posledním kole jsem zůstal sám.
Jaký je šéfdirigent Simon Rattle, pro nezasvěcené manžel Magdaleny Kožené?
Je velmi osobitý, často chce interpretovat vše úplně po svém. Pořád se snaží hledat něco speciálního a nového a na mě to působí tak, že chce postavit přirozené věci na hlavu. U skladeb Beethovena, Brahmse a Schuberta, kterých si nejvíc vážím, se s ním dostávám do střetů.
Čím argumentujete?
Mám za to, že v každé skladbě jsou veličiny proměnné a stálé. Ty nelze měnit. Například tempo se mění v závislosti, kde se hraje. Hraje-li se v sále s velkým dozvukem, zvolí se pomalejší tempo, jinak by z toho byl guláš. Ale fráze se měnit nemohou, ty vycházejí přímo z hudební linie. Když chce skladatel něco jiného, tak to tam přece napíše. Dynamika se měnit může, ale rytmus nesmí. Je-li ve třetí Beethovenově symfonii ve scherzu lovecká fanfára, měla by se hrát loveckým charakterem. Rattle si myslí, že se měla zahrát jinak, jemně, slabě. Jenže já to chci hrát rustikálně. Jsou to maličkosti, ale ... Chtěl bych, aby se vycházelo z hudební logiky skladby.
Ustoupí Rattle někdy?
Jako šéfdirigent ani nemůže. Řekne mi: já jsem boss, prostě to, Radku, udělej.
Je vůbec čas se o pojetí skladeb před zkoušením bavit?
Jestli myslíte jako kdysi, když Talich pozval muzikanty na chatu na
Berounce, tak to ne. Jízdní řád je takový: pondělí, úterý zkoušky, středa dopoledne generálka, středa, čtvrtek, pátek koncerty.
Jak probíhají zkoušky?
Tak jako je běžné hlavně u amerických orchestrů, i tady hráči přicházejí perfektně připraveni už na první zkoušku. Čili je jich méně. Konečně, málokdy se stane, že člověk by některou skladbu ještě nehrál.
Existují nějaké nepsané zákony?
Když někdo přijde pozdě, nejsou tam žádné pokuty, myslel jsem, že to bude přísnější. Taky mě fascinuje, že většina členů hovoří pěti šesti jazyky. Němčina a angličtina jsou samozřejmostí, k tomu obyčejně přidají jeden románský. To je základ.
Vnímají jediného Čecha v orchestru?
Vůbec ne. Je to hotový babylón.
Dva sólotrumpetisté pocházejí z Maďarska, to mimochodem o něčem hovoří, hned několik houslistů je z Polska. Vynikající je sólobasista, Egypťan. Jsou tam Finové, Američani, Japonci ... Bubeníci jsou Němci, trombonisté taky. Ti jsou spíš ze severu, kde protestantské chorály měly tradici už od Bacha.
Pominu-li dirigenta, kdo je uvnitř orchestru tvůrcem hry a jeho jedinečného zvuku?
Jednoznačně to jsou vedoucí nástrojových skupin. To musejí být výjimeční hráči, kteří mají něco navíc a skupina je musí respektovat. Musí mu stačit, a hlavně nikdy nehrát proti němu.
To se děje?
Ano, opravdu ošklivá schválnost. Ale jsou dirigenti jako Daniel Barenboim, jenž slyší zvlášť každého hráče v sekci, i když hraje tutti. Nic mu neunikne. I v sekci houslí dokáže najít ty, které nehrají s plným nasazením. Jenže to je génius.
V Berlíně se střídají nejlepší dirigenti světa. Který vám padl do oka?
Barenboim a Seidži Ozawa. Těch si opravdu vážím. Oba vidí velice hluboko do hudby, i když jsou to naprosto rozdílné lidské typy. Barenboim dokáže jakýkoli kolektiv rozhádat, je velice nekompromisní, diskuse s ním není možná, ale kupodivu, s ním já se shodnu. Ozawa je oproti tomu velice empatický a lidský. Oba se stali zaživa legendou, jelikož jejich výklady skladeb budou přínosné i za sto let.
Má každý světový orchestr svou vůni, zvuk?
Z nahrávek bych bezpečně poznal jenom málo formací. I proto, že v nahrávacím studiu je jejich zvuk obyčejně ořezán a zbaven osobitosti. Bezpečně lze poznat Vídeňskou filharmonii, protože používá starší nástroje.
Naposledy Real Madrid. Jeho hráči jsou pohádkově zaplaceni ...
Je to tak, že dám stranou čtvrtinu platu na nájem, čtvrtinu na telefon, zbytek utratím a žiju si na docela vysoké noze. A co vydělám vedle komorním hraním a sólovými koncerty, to mohu ušetřit. Kdybych zůstal v českém orchestru, z platu mi nezůstane nic a budu žít z toho, co vydělám bokem. Na druhou stranu, když jsem v Berlíně sháněl byt, nabízeli mi dva Slováci, kamarádi, jeden opravdu krásný. Prý odcházejí z města. Ten byt na mě byl strašně drahý. Počkej, divili se, vždyť hraješ ve zdejší filharmonii. Nakonec se ukázalo, že tito dva začínající právníci berou dvakrát tolik co já a právě odcházejí do Mnichova, kde mají nabídku na práci za dvojnásobný plat.
***
RADEK BABORÁK se narodil 11. března 1976 v Pardubicích. Na lesní roh hraje od osmi let u profesora Křenka. Ve dvanácti se stal absolutním vítězem rozhlasové soutěže Concertino Praga a o tři roky později i vítězem Pražského jara. Od čtrnácti let studoval na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara. Zvítězil na prestižní ženevské soutěži a soutěži ARD. V osmnácti se stal členem České filharmonie. Místo mu bylo nabídnuto zcela výjimečně bez konkursu. Po dvouletém působení odešel na post sólohornisty do Mnichovské filharmonie pod vedením Jamese Levina, kde setrval do roku 2000. V současné době je sólohornistou a jediným Čechem v Berlínském filharmonickém orchestru, považovaném za nejlepší orchestr na světě. Nahrává pro EMI, Octavia Records, pozoruhodný je jeho projekt traskripce Bachových skladeb. Jako sólista vystupuje s dirigenty, jako je Bareboim, Ozawa, Levin, Rattle.
Reflex 39/2006