BABA

Před sedmdesáti lety přicházely stovky obyvatel Prahy, ale i z venkova na návrší Baba nad čtvrtí Dejvice, aby si prohlédly výstavu soudobého bydlení. Začala 7. září 1932 a protáhla se přes celý podzim. Nakonec stovky narostly až na dvanáct tisíc návštěvníků. K nebývalému zájmu určitě přispělo, že se přehlídka neodehrávala pod "jednou střechou", jak u výstav bývá zvykem, nýbrž v osmi moderních domech, které zde během pouhých několika měsíců vyrostly. Lidé mohli procházet novými vilami a přímo vnímat přednosti funkcionalistické architektury. Bílé hladké fasády a široká okna odrážely slunce, vše dýchalo novotou a nadějí, že takhle se bude -- třeba -- jednou běžně bydlet.

V průběhu třicátých let k prvním osmi vilám přibylo ještě dalších dvacet pět a vznikla osada, která se svým celkovým pojetím i po desetiletích vymyká z toho, co se staví nyní. Je zajímavá v mnoha ohledech: ať už v souvislosti s architekty, kteří jednotlivé domy navrhovali (sešla se zde tehdejší elita, tvůrci mladí, sotva odrostlí školním lavicím, i profesoři), nebo s osvícenými staviteli, kteří chtěli bydlet v opravdu moderních domech vyjadřujících jejich pohled na svět. Jak už to u výjimečných věcí bývá, Baba je ve světě známější než u nás. Stala se důležitým bodem na architektonické mapě světa. Kdo chce poznat moderní architekturu, ten vystoupá nad Prahu a pár stovek metrů od kostelíčka svatého Matěje na ni spolehlivě narazí. Baba, o kterou se nám jedná, se rozkládá v ulicích Nad Paťankou, Na ostrohu, Na Babě, Jarní a v Průhledové. Dostává sice jednotlivé rány, ale jako celek drží ještě pořád pohromadě. Zatím!

VÝSTAVY JAKO VÝZVY

V druhé polovině dvacátých a na začátku let třicátých minulého století se v architektuře odehrávaly události, které předznamenaly její vývoj v budoucnosti. Zrodil se funkcionalismus, mezinárodní sloh. Na pořadu dne byly otázky moderních domů, moderního bydlení ... synonymem pokroku byla modernost. Nebyla televize, Internet, jenom rádio a noviny. Výstavy měly daleko větší význam než nyní. Aby lidé věděli, jak takové současné bydlení vypadá, pořádaly se architektonické expozice, které nezůstávaly jenom na papíře, v projektech nebo modelech, ale stavěly se rovnou domy a celé čtvrti. Nešlo už jen o to, postavit moderní dům -- stejně důležité bylo usadit jej do souvislosti s okolím, takže na zelených lánech vyrůstaly celé vzorové čtvrti. Architektura a urbanismus se spolu začaly ubírat ruku v ruce, sledovalo se stejně inženýrské (užití nových materiálů a technologií) jako sociální hledisko, architektura se více než uměním stávala vědou. Uvažovalo se o typizaci směřující k levnosti, hledal se laciný, všem dostupný ideál.

Výstava na Babě měla svoje předchůdkyně. Především přehlídku Die Wohnung v německém Stuttgartu, která proběhla mezi červencem a zářím 1927. Její nejpodstatnější součástí byla dodnes obdivovaná kolonie Weissenhof. Původně ji měl celou navrhnout Mies van der Rohe, ale seznal, že by byla škoda, kdyby svůj názor nemohli projevit také jiní tvůrci, takže se spokojil s jedním blokem domů a dal prostor dalším kolegům z Evropy. Jestliže se do Weissenhofu vypravíte, budete si moci prohlédnout například domy od francouzského architekta Le Corbusiera, Němců Waltera Gropia, Petera Behrense, Rakušana Josefa Franka nebo Holanďanů J. J. Ouda a Marta Stama. Vesměs jde o klíčové postavy moderní architektury. Určitě vám neujde jednoduchost a střízlivá účelnost jejich staveb. Architektům šlo o typizaci, tedy o možnost průmyslové výroby jednotlivých prvků v souvislosti s využitím moderních technologií, prefabrikátů. O rok později se pod vlivem Stuttgartu uskutečnila v Brně podobná přehlídka, nazvaná -- jak jinak -- Nový byt v rámci rozsáhlé Výstavy soudobé kultury. Uspořádal ji Svaz československého díla. Byla sice důležitým impulsem, ale významu Weissenhofu nedosáhla. Konečně, účastnili se jí jenom českoslovenští tvůrci (například Jiří Kroha, Arnošt Wiesner, Bohuslav Fuchs), takže šlo spíše o místní událost. Když architekt Karel Honzík ve své knize Ze života avantgardy hodnotil brněnskou přehlídku, tak došel k tomuto závěru: "Rozptýlenost, nedostatek jednotného programu a také okolnost, že mnohé objekty navrhovali architekti, kteří teprve přecházeli ke konstruktivismu, to vše způsobilo, že brněnská výstava nedosahovala účinku výstavy stuttgartské." Přesto to byl počin, bez nějž by zřejmě osada Baba nikdy nebyla postavena.

VZOROVÁ OSADA

Samozřejmě, Praha nemohla zůstat za Brnem pozadu. Svaz československého díla, který usiloval nejenom o podporu moderního bydlení, ale kultury vůbec, chtěl, aby metropole měla svou čtvrť představující vzorové bydlení. V čele snah o její prosazení stál architekt Pavel Janák, jedna z klíčových osobností české moderní architektury. Už v listopadu 1928 bylo rozhodnuto, že se taková kolonie postaví. V hlavním městě sice kupříkladu vyrostla krásná Ořechovka, ale její řešení nebylo žádným krokem vpřed, domy jsou zde tradiční, výhradně se sedlovými střechami.

Nejprve se muselo ovšem najít vhodné místo. Právě ono může být rozhodující okolností při vzniku nového díla. Na konci dvacátých let ještě nebyla Praha obkroužena prstencem sídlišť, přirozeně se vyvíjela, a ačkoliv neustále rostla, místa byl pořád ještě dostatek. Nápad stavět na Babě, tedy na jednom z mnoha pražských kopců nabízejících jedinečný pohled na metropoli, se ukázal jako prozíravý. Moderní architektura si ráda hledala světlo, protože se mu co nejvíce otevírala. Dostatek světla rovnal se jednomu z předpokladů zdravého života. Když nebylo možné stavět na kopci jako v případě osady Baba, šplhaly stavby mnoha poschodími do výšky, aby byly blíže slunci. Ale být na kopci je vždycky lepší, protože se rozšiřuje horizont a s ním vyhlídka -- navíc voda nemá šanci napáchat žádné škody.

Svaz československého díla získal svažitý pozemek o rozloze tří hektarů, a to mezi kostelem sv. Matěje, který byl oblíbeným místem pražských poutí, a malebnou zříceninou na samém kraji ostrohu, kde břeh klesá v prudkém srázu do vltavského údolí. Mimochodem, moderní osadníci nebyli první, kdo se tu rozhodl usadit. Když se začalo s přípravnými pracemi, ve výkopech byly nalezeny důkazy svědčící o prastarém osídlení ještě z předkřesťanských dob. Usadili se zde Keltové. Ačkoliv se jeden dům právě kvůli vykopávkám Archeologického ústavu nemohl postavit, bylo to dobré znamení.

ŠACHOVNICE

Architekt Pavel Janák měl vše pevně v rukách. Na Babě mu výjimečně záleželo už proto, že tu nejenom chtěl projektovat, ale také bydlet. V té době mu táhlo na padesát a patřil k nejuznávanějším českým architektům. Náležel k průkopníkům kubismu v architektuře, potom se prosazoval jako tvůrce tzv. národního slohu, jenž z kubistického tvarosloví vycházel: v tomto duchu se zrodilo jeho slavné pardubické krematorium, zvláštně malebná stavba plná ozdob. Janák uměl ovšem jít v dobrém slova smyslu s dobou a pochopil, že lpění na domácích tradicích, jak se je snažil uplatnit v Pardubicích, by bylo uměleckou i profesionální sebevraždou. Výsledkem byl jeho plynulý "přestup" k funkcionalismu, ztělesněný kupříkladu hotelem Juliš na Václavském náměstí z přelomu dvacátých a třicátých let. Na Babě přišel s prozíravým urbanistickým řešením. Pro poskládání jednotlivých domů použil způsob střídavého zastavění, které připomíná šachovnicový systém. Výsledkem je skutečnost, že si domy navzájem neruší ve výhledu, jenž na Babě znamenal jednu z prvořadých kvalit. Rostislav Švácha ve své knize Od moderny k funkcionalismu ovšem připomíná, že nešlo o Janákův vynález, ale že se inspiroval u Františka Kavalíra, jenž tenhle princip uplatnil již o deset let dříve v Písecké ulici v pražských Košířích. Není bez zajímavosti, že František Kavalír -- jinak vlastník stavební firmy, která kupříkladu stavěla Kotěrovu právnickou fakultu -- sám na Babě navrhl dva domy a celkem šest jich postavil! Dlouho se z nich však radovat nemohl. V roce 1932 umírá vyčerpáním, na němž se určitě podepsala hektická atmosféra nově vznikající čtvrti.

Původně měla být osada Baba složena z typových domů, řadových i samostatných. Domy individuální, které by se svým vzhledem vyčleňovaly, sice nebyly předem odmítány, ale uvažovalo se o nich jen jako o doplňku k jednolitému celku. Byly vypsány i soutěže, ovšem zbytečně. Když se 25. dubna 1932 začalo stavět, na řadovky se zřejmě zapomnělo. Ale jednou z příčin možná bylo, že stavitelé, tedy členové Svazu československého díla, o ně jednoduše nestáli. Každý byl totiž z jiného těsta a nemínil mít stejný dům jako jeho soused. Z dnešního pohledu se to zdá přirozené, ale tehdy byli zvláště levicově orientovaní architekti a teoretici (v čele s Karlem Teigem) tímto krokem hluboce zklamáni, protože nevznikl žádný univerzální rodinný dům, jenž by mohl sloužit jako standard pro další výstavbu podobných vilových kolonií.

PLOCHÉ STŘECHY

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, za o něco více než pouhé čtyři měsíce od zahájení prvních prací na Babě mohla být zahájena výstava soudobého bydlení. Tempo kvapíkově rychlé, ale na kvalitě domů se to nijak nepodepsalo. Jen co výstava skončila, začínalo se okamžitě se stavbou dalších domů, ty poslední pak byly dokončeny na konci třicátých let. Protože Baba měla demonstrovat moderní stavební styl, podmínkou všech domů byly ploché střechy -- prvek, který ještě dnes hodně lidí, zvláště milovníci podkroví, není schopno vzít na milost. Na Babě se však stal samozřejmostí a zdá se naprosto přirozený. Domy jsou vlastně různě tvarované dvoupodlažní "krabice" na obdélníkovém půdorysu: severní stranou přiléhají k ulici, jižní, slunečnou, jsou otevřeny do zahrady a pro daleké pohledy na Prahu. Některé mají železobetonový skelet, jiné jsou z tradičního cihlového zdiva -- architekti plnili přání klientů.

Baba nepůsobí uniformně, jednotvárně ani nudně. Právě proto, že celkem devatenáct talentovaných architektů (vybíral je podle svého mínění Pavel Janák) navrhovalo třiatřicet domů. Sešli se zde rozdílní tvůrci z několika generací. Slavní a zavedení umělci s mnoha uskutečněnými stavbami, jako Josef Gočár či zmíněný Pavel Janák, si mohli podat ruku s Františkem Zelenkou, vynikajícím mladým scénografem pracujícím pro Voskovce a Wericha, kterému v době výstavby Baby ještě nebylo ani třicet let (v roce 1944 ho umučili v Osvětimi). Podobně mladá byla také Hana Kučerová-Záveská, nadaná architektka, feministka, která se na konci třicátých let odstěhovala do Švédska. Mezi uznávané třicátníky tvořící v "období Baby" ve špičkové formě patřili také Evžen Linhart a Ladislav Žák. Ke střední generaci náležel Jan Evangelista Koula s Ladislavem Machoněm. Mezi českými architekty dostal příležitost jediný cizinec, Holanďan Mart Stam, architekt náležící k předním průkopníkům moderního slohu, který do Prahy přišel se zkušeností ze stuttgartského Weissenhofu! S odstupem -- kdy je osada již sevřena pozdějšími velmi nenápaditými "řadovkami" především ze sedmdesátých a osmdesátých let -- se tahle pestrost jeví jako jednoznačná přednost.

DOBRÁ SPOLEČNOST

Rakouský historik moderní architektury Stephan Templ ve své knize Baba, Osada Svazu čs. díla sledoval kromě jiného také osudy lidí, kteří měli odvahu nechat si postavit moderní domy. Bez kultivovaných klientů totiž ani sebelepší architekt nic nezmůže. Na Babě se ve třicátých letech sešla pozoruhodná společnost -- jakási esence toho, co bývá označováno jako vyšší střední vrstva. Nová komunita se vesměs vyznačovala dobrým, ba vybraným vkusem. Hned mezi prvními se stěhoval do nového domu Karel Herain, ředitel Uměleckoprůmyslového muzea. Usadil se tu architekt Pavel Janák a bydlel zde typograf a designér Ladislav Sutnar nebo výtvarnice Emílie Paličková. Dům si tu nechal postavit malíř Cyril Bouda a spisovatel Václav Řezáč, dále hudební skladatel Karel Balling, historik Julius Glücklich, ředitel libeňského gymnázia Václav Linda. Žil zde také lékař Jan Bělehrádek, děkan lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ředitel Národního divadla Stanislav Mojžíš-Lom. Tihle lidé -- jakkoliv šlo o rozdílné, velmi složité osobnosti -- prostě vyznávali určité společné hodnoty, což se projevilo volbou slohu, v němž se rozhodli žít. Pochopitelně, také zde by se našly výjimky. Podle návrhu architekta Františka Kerharta si nechal postavit svůj dům ředitel tiskárny Ludvík Bautz. K němu Stephan Tempel uvádí velmi stručné údaje: Aktivní český fašista, v roce 1945 zastřelen na úpatí vrchu Baba při břehu Vltavy.

RÁNY

Jména původních majitelů už byste na zvoncích nebo poštovních schránkách hledali většinou marně. Osud je zavál jinam. Někdejší fotografie většinou ukazují funkcionalistické vily s bělostnými fasádami, ale ty mnohde zešedly, byly nahrazeny hrubšími. Domy jsou obklopeny vzrostlou zelení, často je zastiňují svými dlouhými jehlicemi kanadské borovice. To je však přirozené, navíc v parných dnech stromy příjemně voní; zatímco Praha se dusí ve smogu, tady se dá dýchat z plných plic.

Bohužel, se změnou majitelů se vzhled některých domů mění. Je normální, že si lidé chtějí chátrající dům zmodernizovat přestavbou, ale na Babě lze v některých případech hovořit spíše než o přestavbách o ničení. Dům Huga Zaorálka, který emigroval v osmašedesátém, nechal někdejší místopředseda vlády Šimon "vylepšit" zazděním teras, pro funkcionalistické stavby příznačných; přitom šlo o jedno z nejlepších děl architekta Ladislava Žáka. Vila spisovatele Václava Řezáče v ulici Na ostrohu, kterou navrhl Vojtěch Kerhart, byla podobně brutálně upravena tak, že z původní stavby zbylo jen obvodové zdivo, a ještě byla zvýšena o jedno patro ... Jsou to už jiné stavby. Podobně dopadl dům "přes ulici", který si nechal postavit Josef Jiroušek od Kerhartova bratrance Františka: také on byl poškozen nástavbou naprosto odporující čistému charakteru původního architektonického pojetí.

Tihle noví majitelé jako by nechápali, že kazí něco, co by mělo být uchováno pro budoucnost. Jednají nepochopitelně: vylepšují něco, co vylepšovat nepotřebuje. Zároveň -- zřejmě aniž by si to uvědomovali -- snižují cenu domu, který je tím více hodnotný, čím více se uchová jeho někdejší podoba. Osada Baba je sice od roku 1993 památkovou zónou, nicméně ochrana je to nedostatečná. Jediné, co by mohlo postupnou zkázu osady zastavit, by bylo prohlásit jednotlivé domy za nemovité kulturní památky, s nimiž se nedá nakládat, jak se komu zachce.

Při procházce Babou určitě potkáte lidi postupující dům od domu, kteří se dívají do knížek, map a dělají si poznámky. Občas někde zazvoní a zeptají se, jestli by nemohli nahlédnout dovnitř. Většinou jde o cizince.

Našincům, kteří ji mají tak říkajíc před nosem, výjimečnost téhle osady pořád ještě jaksi nedochází.

Je to bizarní, ale sedmdesát let po skvělé výstavě na Babě, která úspěšně ukázala nový směr v kultuře individuálního bydlení, se za humny českých a moravských měst množí kolonie domků připomínajících cokoliv, jen ne moderní architekturu.

 

PETR VOLF

FOTO PETR JEDINÁK