Nora v čase minulém

Umělec zpravidla pozná, když se setká s múzou. Napadají ho básně, obrazy, melodie. Dívá se do jejích očí, sleduje křivky jejího těla a má hroznou chuť na sex. – Ale šukejte múzu, když je nehmotná…

Když jsem poprvé svlékl Noru, přesně takový stav vědomí u mě nastal. Vše sedělo. Až na to, že měla tělo, kterého jsem se mohl dotknout. Bohyně, na které nebylo nic špatně.

Bylo to jako sen.

Krásný, nestydatý a inspirující. Sen, který však zároveň obsahoval vnitřní dilema děvkaře estéta. Múzu vtělenou do bohyně nemůžete jen tak zprznit a seřezat jí zadek. A to ani, když vás o to vysloveně žádá. Děvkař by snad mohl. Ale estét mého ražení? Ten se sice nepodiví otevřené výzvě „budu tvá sexuální otrokyně“, ale zároveň ví, že to není to, co by rád.

Tahle dokonalá, inspirující forma ženy si totiž zasluhuje respekt, úctu a ochranu. – A pomoc.

Pomoc odhalit své půvaby a uvěřit v ně. Podpořit vědomí, že nic není nemožné a že žádný muž si v její přítomnosti nemůže být jist sám sebou. Postavit pevné základy skvostné osobnosti budoucí femme fatale… Ano. Tudy vede kompromis mezi chtíčem a uměním.

Uměním realizovat chtíč!

Použít ho jako záminku i důkaz. Na stovkách fotografií demonstrovat dokonalost krásy a verbálně trpělivě pomáhat odbourávat jeden životní blud za druhým. Necenzurovanou intimitou fotografií rušit zábrany a stud – a ještě si při tom užít.

Byl to skvělý a úspěšný program. Múza se zhmotnila v dokonalou ženu. Tak dokonalou, že v sobě obsahovala odpověď na všechny základní tužby muže. Oddanou bytost i svéhlavou furii, submisivní křehkost i sadistickou dravost, jeptišku i děvku…

Mé umění bylo přesvědčivé. – Natolik přesvědčivé, že znamenalo úplnou emancipaci a konec vzácného soužití.

Zbývá jen vytřídit fotografie a vydat slibovanou knihu.

Nora si ji zaslouží.

Oba si ji zasloužíme.