Petře, kdy ses vůbec poprvé setkal s cenzurou?

Ve svém prvním zaměstnání jako obrazový redaktor ČTK. Tehdy jsme Husákovi retušovali jeho brýle. On měl asi deset dioptrií a děsně tlustá skla. Na některých fotkách to vypadalo divně, takže to dostali retušéři a pracovali na něm, až byl krásnej.

Moji úplně první výstavu, kterou jsem pořádal na vysoké škole, mi málem zavřeli hned první den. Ne proto, že bych nevyhovoval nějakým požadavkům socialistické morálky, ale protože jsem si dovolil pozvat písničkáře, který byl na indexu.

V novém režimu po roce 1989 mne pak různé cenzurní zásahy provázejí bezmála každou výstavu. Už to není taková ta cenzura, která by byla posvěcená státem nebo nějakou celospolečenskou institucí typu církev, odmítající nahotu a sex. Vždycky je svázaná s nějakou individuální obavou nebo nechutí k tomuto tématu.

Kolik výstav ti zakázali?

Pět nebo šest. Naposledy vycouval spolumajitel galerie pět týdnů před výstavou, měl jsem pozvanou i televizi. Minulý týden mi zase psal fotografický spolek Valašské Meziříčí, který mně zval na letní festival. Strašně se omlouvali, že mne milují a tak, ale že si mou přítomnost nepřeje město. Také mi letos nabízela výstavu pražská galeristka pod podmínkou, že bych své fotografie zakryl, vždycky, když u nich probíhá svatba. To jsem přirozeně nepřijal. Takže se dá říci, že podobná jednání jsou mým denním chlebem.

Čím si to vysvětluješ?

Jakmile ten prostor není 100 % v osobním vlastnictví, tak ti lidé se o svoji živnost nebo pověst prostě obávají, protože nikdy nevíš, kdy narazíš na nějakého extrémně prudérního pokrytce, který začne bránit neexistující hodnoty a zhatí tvoji letitou práci. Já to částečně chápu a nezlobím se na ně, když u toho není to pokrytectví. Když vás odmítne pořadatel swingers party, je to úsměvné. Nebo anarchista, který rok předtím věšel na Hradě červené trenky.

Jaká byla tvoje zkušenost s Paralelní polis, které založil právě Roman Týc ze skupiny Ztohoven? Přiznám se, že dnes by mne snad ani nepřekvapilo, že anarchista je taky puritán.

Ale on to neomítl! Bil se za to, aby ta výstava proběhla. Byl tam moment, který je pro tento problém typický, a to že je třeba přesvědčit jednoho nebo dva lidi z týmu, kteří třeba ani nemají rozhodovací pravomoce, a získat je pro ten projekt. Já tu výstavu sbalím, ale oni tam budou muset žít dál s těmi následky, s narušenými vztahy a nevyjasněným postojem k umění. Na svojí loňské vernisáži jsem pozoroval galeristu, jak s knedlíkem v krku sleduje, zda z vernisáže někdo neutíká nebo se mu neudělalo špatně. Což vás poněkud překvapí v galerii, kde nějakou dobu před tím živě malovali portréty vlastní krví. V tomhle ohledu bych se anarchistů zastal. Zůstali věrní svým principům alespoň v tom ohledu, že tam šlo diskutovat. Dostal jsem možnost, abych si svoje dílo obhájil – tu jsem ve všech ostatních případech nedostal.

Tady ta fantastická fotka přelepená nápisy CENZURA působí jako umělecké dílo. Jak k tomu došlo?

To je výstava z roku 2012 z dvorany Rudolfina. Shodou okolností daleko odvážnější věci jsem tou dobou vystavoval v Paříži. Tahle úprava mého díla přišla až poslední den výstavy. Je to svévolná akce zaměstnanců České filharmonie, pod které prostor spadá. Moje fotky přelepili velkými nápisy CENZURA, protože ten den tam byl dětský výchovný koncert. Takže dvoranou procházely nezletilé děti, které by si toho podle mne vůbec nevšimly, ale takhle to lákalo jejich pozornost a určitě nahlédly i pod ten papír. Svým způsobem to chápu, ale je to takové legračně brutální. Když ty děti jdou na prohlídku Národní galerie, taky jim tam to umění nezakryjou.

Dnes ovšem dochází k nátlaku na galerie, aby sundávaly a zahalovaly i staré umění, většinou pro urážku žen nebo náboženského cítění…

To jsou všechno vykonstruované kauzy, kdy je předposranost jedince je institucionalizovaná v nějakém spolku nebo ideologii. Z mého pohledu jde jenom o to, že ti lidé nemají dostatek vkusu, vzdělání a především tolerance k jiným názorům.

Máš pocit, že se to zhoršuje?

Společnost se obecně dostává do méně uspokojivé fáze, ale nemám v tom úplně jasno. Myslím, že je to hodně vidět díky novým médiím, internetu a tomu, jak se informace lavinovitě šíří. Seskupit se do nějaké fronty, která je proti něčemu, je daleko snazší, než před 10 lety.

Jeden takový nejznámější skandál posledních let se se odehrál okolo tvého kolegy, fotografa Karla Richtera, který tvoří stejnou technikou jako ty. Dokonce jste spolu rozvíjeli tento historický mokrý kollodiový proces.

To bylo tenkrát hodně nešťastné od těch institucí, které ho nejdříve pozvaly a pak se jej nezastaly, když otevřel svoji výstavu aktů v knihovně Akademie věd. On se dopustil té chyby, že tam vystavil jen ženy a žádný mužský poloakt. Tím zavdal příčinu k pohoršení genderovým spolkům, na jejichž nátlak to Akademie zavřela. Což bylo absurdní vzhledem k tomu, co tam vystavil, jak to bylo velmi klasické a krotké.

Co facebook? Byl jsi zrušen?

Byl jsem několikrát smazán, zrušen, úplně smazán z povrchu zemského. Nakonec mi nezbylo mi nic jiného, než přistoupit na pokryteckou hru, kterou Facebook s uživateli hraje, kdy zveřejňuje videa zobrazující týrání zvířat nebo popravy teroristů, ale cenzuruje i reprodukce starého umění.

Jak na to lidé reagují, když se dozví, že se potýkáš s cenzurou svého umění?

Je to pro ně velké překvapení, protože sdílejí spíše moje východiska než argumentaci těch, kteří se cenzuru pokoušejí. Čili stejně jako já jim to přijde jako anachronismus a prvoplánové zviditelňování se na společenských tématech, která jsou vesměs umělá.

Setkávají se s cenzurou i jiní čeští umělci?

V podstatě nepřetržitě. Poslední mnou zaznamenaná akce na českém území je z Karlových Varů, kde vystavuje Milan Knížák svůj projekt Žít jinak. V něm se dopouští nějakých ztvárnění, která natolik pobouřila tamní ruskou enklávu, která na něj podala žalobu za šíření dětské pornografie. Což je absurdní.

Bál ses někdy, že byl také mohl čelit trestnímu stíhání?

Můj blízký přítel J. X. Doležal na mne velmi naléhal, abych si nastudoval zákon o šíření násilné pornografie, neboť shledal, že jsem se jí dopustil vystavením svého souboru Ukrytá rozkoš / Hidden Pleasures, který zobrazuje sérii intimních ženských piercingů.