„BÝT ČI NEBÝT“

Vždy jsem měj z téhle slavné věty spíš úsměv na rtech než vrásky. Byla totiž zpravidla pronášena tak vážně a fatálně, až se stala sama sobě karikaturou. Měl jsem to tak odjakživa – a upřímně, byl bych raději, kdyby to tak zůstalo napořád.

Nicméně minulý týden ji znenadání nekompromisně nastolil.

Být strážcem rodinného majetku či ho investovat? Planě čekat na mrzký důchod či zúročit desítky let zkušeností s fotoaparátem v ruce? Rezignovat či postavit se nepřízni osudu?

Rozhodnutí padlo.

Dům, který jsem projektoval a kde jsme všichni prožili skvělé chvíle, musí změnit majitele. Prodám ho. Už nebude. Budou peníze, nebudou dluhy. A budu mít budoucnost, i když na se její verzi se svou rodinou neshodnu.

Rozhodnutí podalo a závazek byl přijat. Byl jsem již v minulosti několikrát středostavovsky majetný, ale pokaždé jsem zchudl. Neměl jsem totiž žádný „plán na ovládnutí světa“. Chyběl cíl mého snažení, a tak jsem se nesnažil dost.

Tentokrát je to zásadně jiné. Věřím svým kolodiovým fotografiím a když se prodej domu podaří dle mých představ, získám pět let svobodné a intenzivní práce na tom, aby jim uvěřil i okolní svět.

Držte mi palce – rozhodně přivítám každou vaši radu či vlastní zkušenost. Nebo se můžete na mé snažení z povzdálí dívat jako na svého druhu realityshow.